Zimní dumání: Jak vypadá hrdina

Co by to bylo za roční období bez knižního dumání, tentokrát tedy zimního, kterého se tak jako tradičně zhostila Syki? 

Tak jako si v životě vybíráme blízké, získávají si podobně naše srdce oblíbenci i v knižním světě. Jedni byli stvořeni pro roli strážných andělů, kteří nad vámi drží ochranou ruku, druzí skvělí kamarádi do deště, jiní představují ideální materiál pro spřízněnou duši, s těmi, co jsou pro každou špatnost, by byla radost porušovat pravidla... vztah k hlavním hrdinům je jedním ze základů, formující názor na knihu.

Za ty roky, co mi rukami prošly nějaké ty knihy, mám už docela jasno v tom, jaký typ hrdinů u mě většinou boduje. Jednou z autorek, na jejíž kouscích jsem si začínala pěstovat svou slabost pro knihy, je Jacqueline Wilsonová. Často se její příběhy dotýkaly problémů dětí jako jsou šikana, domácí násilí atd., ale nikdy tu nechyběl autorčin jednoduchý vtip. Díky tomu jsem si zamilovala takové postavy, které mě dokáží rozesmát, protože smích je přece kořením života, no ne? 

Postupem času jsem se s pubertou dostala k typickým dívčím románkům, v nichž jsem se seznámila s typem postav, které mě rozčilují dodnes. Mám dojem, že to byla Lanczová? Každopádně čas trávený ve společnosti hrdinek, které neúnavně vzdychají nad panem Dokonalým, bez něhož nemá jejichž život smysl, protože každý jeho úsměv je zářivější než slunce a měsíc dohromady, byl utrpením pro všechny mozkové buňky. Když jsem později zjistila, že jako jejich alternativa existují ještě ty hloupé a nerozumné, tak to už byl vrchol. Nikdy se snad nestydím víc, když dočtu o holkách bez nějaké sebeúcty, věčně skuhrajících a litujících sama sebe. O to šťastnější jsem byla, když mi do života vstoupil Mediátor a s ním sarkastická Suze, která se s ničím nemaže. Hrdinkou je pro mě ta, co nečeká, až přijede princ v lesklé zbroji, aby ji zachránil, ale naopak někdo, kdo se nebojí postavit se na vlastní nohy a pokusit se vylízat se z té šlamastyky sám. Jsme v 21. století, kdy si ženský už dávno nehrajou na jemné bezchybné květinky - jsou soběstačné, schopné, ctižádostivé a koušou.

S hlavními hrdiny to mám podobně. Jasně, jsou tu takové povídačky, že každá z nás sní o perfektním protějšku. Jenže "perfektní" je takové nepřesné slovo - nevím, jak vy, ale podle mě číst o hrdinovi čistém jak lilie je hrozná nuda. Přiznám se, že mě takoví dokonce i občas iritují. Vybavím si teď Roba z Temných vizí od L. J. Smith, který byl koktejlem všech nejkladnějších vlastností a v podstatě ničím zajímavý. Netvrdím, že  ten pravý hrdina musí být nějaký hříšník (bad boyové jsou sice sexy, ale teď, kdy jich je jak hub po dešti, začínám jimi být krapet přejedená), ale nějakou tu vadu na kráse by měl mít - dělá je to skutečnější a přitažlivější. Nepotřebuju mít v knize žádného ninju, ale spíš někoho, kdo ví co chce a je ochotný se za to obrazně řečeno i bít. Jestli umí rozdat i pár doslovných ran, tak to je spíš bonus:D Je-li ještě milý, přátelský, hýří vtipem a má v hlavě, tak to je splněný ideál.

V závěru to shrnu tak, že přestože utíkáme do světa knih od reality, neznamená to, že hledáme do puntíku perfektní skutečnost. Krása v prožití cizího příběhu je v tom, že se člověk může s hrdiny ztotožnit. I když jsou třeba vycucaní z prstu, stále v nich můžeme nacházet něco povědomé, čím nám jsou podobní nebo sympatičtí. To je ten kříž s postavami, které postrádají jakékoliv vady a jejich charaktery jsou příliš bílé nebo černé na to, aby se v nich čtenář našel.