“At some point, you just pull off the Band-Aid, and it hurts, but then it's over and you're relieved.”
- Looking for Alaska by John Green -

Zobrazují se příspěvky se štítkemÚčast v projektech. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemÚčast v projektech. Zobrazit všechny příspěvky
on úterý 8. ledna 2013

Ach ano, já vím, že jsem s tímto "novoročním" příspěvkem trochu zaspala na vavřínech, ale lepší pozdě, než-li vůbec, že?:D Jedná se o loňský projekt, jehož autorkou je Kath. Stejně jako spousta dalších knižních blogerů jsem se rozhodla zúčastnit se i letos. I tentokrát jsem si vybrala jen deset titulů, které si chci pořídit, protože jedním z mých nejhorších zlozvyků je to, že se neumím držet plánů. Ale jelikož jsem si knihovzetí neurčila na Nový rok, je u mě docela velká šance, že by se mi tento rok podařilo odškrtnout všechny položky. Jak jsem splnila-nesplnila knihovzetí 2012, to můžete vidět TADY.

MŮJ SEZNAM



- Isla and The Happily Ever After -
(Stephanie Perkins)
- Unravel Me
(Tahereh Mafi)
- The Evolution of Mara Dyer
(Michelle Hodkin)
- Hledání Aljašky
(John Green)
- Hvězdy nám nepřály
(John Green)
- Anna krví oděná
(Kendare Blake)
- Překroč svůj stín
(Katie McGarry)
- Dívka, která kopla do vosího hnízda
(Stieg Larsson)
- Odstíny šedi
(Rutha Sepetys)
- Měděný jezdec -
(Paullina Simons)

on sobota 5. ledna 2013

Co by to bylo za roční období bez knižního dumání, tentokrát tedy zimního, kterého se tak jako tradičně zhostila Syki

Tak jako si v životě vybíráme blízké, získávají si podobně naše srdce oblíbenci i v knižním světě. Jedni byli stvořeni pro roli strážných andělů, kteří nad vámi drží ochranou ruku, druzí skvělí kamarádi do deště, jiní představují ideální materiál pro spřízněnou duši, s těmi, co jsou pro každou špatnost, by byla radost porušovat pravidla... vztah k hlavním hrdinům je jedním ze základů, formující názor na knihu.
Za ty roky, co mi rukami prošly nějaké ty knihy, mám už docela jasno v tom, jaký typ hrdinů u mě většinou boduje. Jednou z autorek, na jejíž kouscích jsem si začínala pěstovat svou slabost pro knihy, je Jacqueline Wilsonová. Často se její příběhy dotýkaly problémů dětí jako jsou šikana, domácí násilí atd., ale nikdy tu nechyběl autorčin jednoduchý vtip. Díky tomu jsem si zamilovala takové postavy, které mě dokáží rozesmát, protože smích je přece kořením života, no ne? 
Postupem času jsem se s pubertou dostala k typickým dívčím románkům, v nichž jsem se seznámila s typem postav, které mě rozčilují dodnes. Mám dojem, že to byla Lanczová? Každopádně čas trávený ve společnosti hrdinek, které neúnavně vzdychají nad panem Dokonalým, bez něhož nemá jejichž život smysl, protože každý jeho úsměv je zářivější než slunce a měsíc dohromady, byl utrpením pro všechny mozkové buňky. Když jsem později zjistila, že jako jejich alternativa existují ještě ty hloupé a nerozumné, tak to už byl vrchol. Nikdy se snad nestydím víc, když dočtu o holkách bez nějaké sebeúcty, věčně skuhrajících a litujících sama sebe. O to šťastnější jsem byla, když mi do života vstoupil Mediátor a s ním sarkastická Suze, která se s ničím nemaže. Hrdinkou je pro mě ta, co nečeká, až přijede princ v lesklé zbroji, aby ji zachránil, ale naopak někdo, kdo se nebojí postavit se na vlastní nohy a pokusit se vylízat se z té šlamastyky sám. Jsme v 21. století, kdy si ženský už dávno nehrajou na jemné bezchybné květinky - jsou soběstačné, schopné, ctižádostivé a koušou.
S hlavními hrdiny to mám podobně. Jasně, jsou tu takové povídačky, že každá z nás sní o perfektním protějšku. Jenže "perfektní" je takové nepřesné slovo - nevím, jak vy, ale podle mě číst o hrdinovi čistém jak lilie je hrozná nuda. Přiznám se, že mě takoví dokonce i občas iritují. Vybavím si teď Roba z Temných vizí od L. J. Smith, který byl koktejlem všech nejkladnějších vlastností a v podstatě ničím zajímavý. Netvrdím, že  ten pravý hrdina musí být nějaký hříšník (bad boyové jsou sice sexy, ale teď, kdy jich je jak hub po dešti, začínám jimi být krapet přejedená), ale nějakou tu vadu na kráse by měl mít - dělá je to skutečnější a přitažlivější. Nepotřebuju mít v knize žádného ninju, ale spíš někoho, kdo ví co chce a je ochotný se za to obrazně řečeno i bít. Jestli umí rozdat i pár doslovných ran, tak to je spíš bonus:D Je-li ještě milý, přátelský, hýří vtipem a má v hlavě, tak to je splněný ideál.
V závěru to shrnu tak, že přestože utíkáme do světa knih od reality, neznamená to, že hledáme do puntíku perfektní skutečnost. Krása v prožití cizího příběhu je v tom, že se člověk může s hrdiny ztotožnit. I když jsou třeba vycucaní z prstu, stále v nich můžeme nacházet něco povědomé, čím nám jsou podobní nebo sympatičtí. To je ten kříž s postavami, které postrádají jakékoliv vady a jejich charaktery jsou příliš bílé nebo černé na to, aby se v nich čtenář našel.
on sobota 15. prosince 2012

Co by to bylo za roční období bez knižního dumání, tentokrát tedy zimního, kterého se tak jako tradičně zhostila Syki

"Knižní zlozvyky"

Kdybychom tu měli probírat všechny mé 'mouchy', tak to vyjde na aspoň na tucet takových dumání, naštěstí jsou však tématem tohoto zamyšlení pouze ty knižní, kterých, jak zjistíte, zas tolik nemám:)

Jako první, na který ráda upozorňuje moje sestra, je ten, že při čtení knihy mezi prsty svírám pravou stránku jako bych ji chtěla za chvíli otočit. Jakkoliv to zní zvláštně, skutečně to nevědomky dělám. Ségra si kvůli tomu ze mě ráda dělá srandu, protože vždycky, když mě vidí, neodpustí si to svoje "neboj, nevypadá to, že by se někam chystala". Je to jeden z takových těch nenápadných zlozvyků (dá se tomu tak vůbec říkat?) jako je natáčení vlasů na prst nebo lehké mračení, když člověk nad něčím přemýšlí.

Zřejmě kostlivcem všech knihomolů je zřejmě ale přehnaná úzkostlivost co se týče jejich sbírky knih. Nikdy jsem netrpěla šílenou opatrností ani starostlivou péčí o ně a v podstatě jsem neměla problém půjčit jednu ze svých knih, když měl někdo zájem, ale znáte, jakmile vás jednou potká "pohroma", ihned se dostaví nedůvěra a paranoia. Proto jsem od té doby, co se mi vrátil první díl Hunger Games politý, a ještě ke všemu čímsi tmavým, jsem jak pes. Ne, ne, kdepak, už nikomu s nadšením nenabízím, že mu "ráda půjčím tu a tamtu knihu, protože je super a musí si ji přečíst". Rozhodně už nehodlám riskovat podobný debakl.

Dále se musím přiznat, že jsem typický... hromadič? Zkrátka si ráda nasyslím všemožně zajímavé knihy s tím, že je musím mít, ale k jejich přečtení se třeba dostanu až za několik měsíců. Důkazem může být moje knihovnička v níž jsem tak čtvrtinu knih ještě nečetla. Uvědomuju si to, ale stejně si pořizuju další. Nevím, asi mě uklidňuje ta jistota, že až budu mít neskutečnou chuť se do nějaké té knihy pustit, bude tam stále po ruce a čekat na mě připravená:D

A poslední, o nic méně významná, je taková moje úchylka očichávat knihy. Dělám to jak u nových i starých knih, protože papír každé z nich má specifickou vůni. Nejsem žádný fetišista nebo tak, ale bez mučení můžu říct, že ráda vnímám vůně jednotlivých knih. Zajímavé je, že nejméně mi voní nové učebnice - těžko říct, jestli je to tím zvláštním kluzkým papírem nebo faktem, že škola smrdí každému:D

ZDROJE: 1, 2
on sobota 8. prosince 2012

Co by to bylo za roční období bez knižního dumání, tentokrát tedy zimního, kterého se tak jako tradičně zhostila Syki

"A teď to zkusím já aneb knižní postavy, s kterými bych si ráda vyměnila místo"

Všichni jednou za čas, dobře, spíše častěji, sníme při čtení oblíbených knih, že jsme její součástí a touláme se tak myšlenkami bůhvíkde a s bůhvíkým a nestojí nás to ani korunu. Člověk se často přistihne při tom, jak si přeje být na místě té a oné postavy, prožívat všechna ta dobrodružství, užít si tolik legrace, dělat jiná rozhodnutí - ať už v Bradavicích studovat černou magii, tulit se k panu Darcymu, přijmout Laurieho nabídku k sňatku, cestovat časem, být s Lincolnem na stopě šílenému vrahovi, strávit rok v Paříži, ...

To, co je na čtení právě tolik kouzelné, je možnost skrze hrdiny a jejich příběhy prožít momenty, o které se nám ve skutečném životě osud postará jen s malou pravděpodobností. Nejsem přímo nebojsa, ale často knižním postavám závidím právě ty dobrodružné akce na denním pořádku. Percy Jackson tváří v tvář antické nestvůře, Katniss bojující o život v Aréně smrti, lovci stínů s démony dýchajícími jim za krk a další by se mnou asi nesouhlasili, ale holku z klidného maloměsta jako já občas přepadají takové myšlenky. To neplatí ale pouze v případech napínavých bojů, ale i v tak 'obyčejných' pasážích, jako je třeba roadtrip, dlouhodobý pobyt v cizině jen na vlastní pěst nebo semestr na internátní škole, kde by mohl člověk v noci pořádat tajné narozeninové hostiny jako O'Sullivanovic dvojčata nebo se toulat knihovnou v části s omezeným přístupem jako Harry Potter.

Jinak co si budeme namlouvat, ale zřejmě každý z nás se už se slovy "kdyby šlo o mě, tak se nechovám jako taková trubka" rozčiloval v určité situaci nad chováním nějaké postavy. V takových chvílích zuříte a nadáváte, že na jejich místě nejste zrovna vy, protože v tom případě by bylo všechno. I já takhle dost často trpím a skuhrám nad uvažováním některých jedinců v knize, ale všechno se děje pro nějaký důvod, každý máme nějaké mouchy a popravdě řečeno, autoři to zkrátka pro ten svůj příběh někdy potřebují. Kolik zápletek by vlastně existovalo, kdyby nebylo lidské hlouposti, tvrdohlavé hlavy a mylného úsudku? Perfektní člověk bez chyb není zrovna námětem pro bestsellery.

Kdokoli si v bezpečí domova může hrát na hrdinu, stavět si vzdušné zámky, prožít si své dobrodružství, napsat si svůj ideální romantický scénář, ale na konci nikdo z nás stejně neví, jak by to dopadlo, kdybychom se v situaci našich oblíbených postav ocitli my. Proto je štěstí, že existuje fantazie, díky níž si můžeme prostě vybájit cokoliv a být aspoň tímhle způsobem na čas někým jiným.

ZDROJE: 1, 2
on sobota 4. února 2012

Od začátku ledna se ve skupině na Goodreads, Czech Book Bloggers, začal rozvíjet nápad se společným čtením, do kterého by se mohl zapojit každý, kdo by měl zájem se s ostatními podělit o své dojmy z knihy. Takto nakonec vznikla Měsíční čítárna.

Pro únor jsme pak nakonec došli k volbě, která nejspíš mnohé překvapí. Knihou pro tento měsíc je totiž první díl Školy noci – Označená a to především díky dobré dostupnosti. A v nemalé míře také díky faktu, že tuto volbu bereme jako možnost, jak se konečně donutit knihu přečíst (ale i přečíst znovu a najít na ní zase něco nového). Dá se totiž říci, že se čtenářstvo kolem Školy noci dělí na tři hlavní skupiny:

1. ti, kteří knihu četli a moc se jim zalíbila
2. ti, kteří knihu taktéž četli, ale vyvolala v nich spíše nelibost
3. a pak jsou tu ti, kteří knihu nečetli (případně ji nedočetli) protože od ní nečekají nic dobrého

My bychom rádi tyto tři skupiny protkli do jedné diskuze, kde by měl možnost každý říci to, proč si myslí tohle a nebo tamhleto.

Diskuzi pro knihu Označená naleznete zde:

Samozřejmě platí základní pravidla, jako dobře označovat spoilery – a to tak, že před každý příspěvek nejdříve napíšete, na které kapitole se nacházíte. A v rámci slušného chování je pak třeba rozlišit diskutování a napadání někoho za jeho názor, to první je vítané, to druhé ovšem zakřičte doma do polštáře.

Pokud jste nenašli dostatek odvahy, aby jste se s námi pustili do Označené, možná si vyberete něco z následujících dvou měsíců…

BŘEZEN: Hvězdný prach (Neil Gaiman) 
DUBEN: Poslední píseň (Nicholas Sparks)



Kromě základní Měsíční čítárny jako takové, je zde i nadstavba této akce a to pro všechny, kteří mají rádi klasiku a nebo se jen stále nemohou odhoupat k tomu, aby začali s četbou k maturitě. Nenechte se vyděsit slovíčkem povinná a rozhodně najdete i opravdové skvosty.

Pro tento měsíc se stane předmětem četby R.U.R od Karla Čapka a již brzy zde bude doplněn i seznam na následující měsíce.

Diskuzi pro knihu "R.U.R." naleznete zde:

BŘEZEN: (bude upřesněno)
DUBEN: (bude upřesněno)

Budeme se těšit na společné čtení!
on neděle 1. ledna 2012

Projekt má na svědomí Kath a je velice jednoduchý. Jediné, co je potřeba udělat, je stanovit si seznam knih (5, 10, 15,...50 položek), které si v roce 2012 toužíme pořídit. Více informací najdete TADY.

MŮJ SEZNAM

You Against MeDivergent (Divergent, #1)Shut OutHunting LilaMatched (Matched, #1)


Desires of the Dead (The Body Finder, #2)JaneHades (Halo, #2)Supernaturally (Paranormalcy, #2)Anna and the French Kiss

- Ty proti mně -
(Jenny Downham)
- Divergent -
(Veronica Roth)
Shut Out -
(Kody Keplinger)
- Hunting Lila -
(Sarah Alderson)
- Dokonalý pár -
(Ally Condie)
- The Body Finder #2: Desires of the Dead -
(Kimberly Derting)
- Anna and The French Kiss -
(Stephanie Perkins)
- Jane -
(April Lindner)
- Zář #2: Zásvětí -
(Alexandra Adornetto)
- Paranormálové #2: Nikdo není bez viny -
(Kiersten White)

on středa 28. prosince 2011


11. prosince
Les rukou a zubů (Carrie Ryan):Mám z toho těžkou mysl.

12. prosince
Křídla (Aprilynne Pike):Zvláštní, opravdu zvláštní.

13. prosince
Křídla (Aprilynne Pike):Jé, to je takové miloučké čtení.

14. prosince
Les rukou a zubů (Carrie Ryan):Já tu holku fakt nechápu.

15. prosinc
Křídla (Aprilynne Pike):Ta kniha se mi vážně líbí a blížím se už do finiše:)

16. prosince
Arizona (Eden Maguire):
Uh, tak jdeme na to, Arizono.

17. prosince
Arizona (Eden Maguire):
Darino, my dvě se znát, tak jsi už asi mrtvá.



18. prosince
Přestávka od čtení (vážně jsme to napsala?).

19. prosince
Učit se na písemku tenhle týden je naprosto nelidský!

20. prosince
Už aby byly prázdniny a volno na to-read knížky.

21. prosince
Les rukou a zubů (Carrie Ryan)
Nepřijde mi moc dobrý číst takhle před Vánocemi knihu, která navozuje tolik depresivních pocitů.

22. prosince
Arizona (Eden Maguire)
Proč tahle kniha začne nabírat grády až v posledních kapitolách?

23. prosince
Jupí, předčasné vánoční oslavy, vyhrála jsem v giveaway knihu:)

24. prosince
YAY! Štědrý den a s ním i vydyndané knihy pod stromečkem:D
on pátek 23. prosince 2011

Kouzlo pohádek je meme pocházející ze speciálního zimního projektu Mrazivé období, které vytvořily Abyss Syki. Každý pátek se zde bude na téma předem určené pohádky článek s názorem či vztahem k ní. Více se dozvíte TADY nebo TADY.

"Pyšná princezna"



Každému se zřejmě vybaví známá a chytlavá písnička "Rozvíjej se poupátko" z černobílé filmové pohádky s Alenou Vránovou v hlavní roli. Já sama si melodii často broukám a ne a ne ji pak vyhnat z hlavy.
Každopádně tuto pohádku vždycky ráda vidím, hlavně proto, že její knižní podobu od Boženy Němcové má moc ráda moje teta, která mi ji jako malé často četla. Když jsem byla mladší, moc jsem nechápala, proč pokaždé, když běžela tahle pohádka, ztratila najednou televize barvy:D Člověk ale musí říct, že ta černobílost tomu dodává ten zvláštní nádech dob princezen a králů:) 
Každopádně se vždycky těším, kdy se Krasomila konečně napraví a pak jí i Miroslavovi děsně fandím, už jen proto, že tak pěkně zpívá těm květinkám, čímž zejména boduje u mojí mamky - milovnice rostlin všeho druhu:D
Člověku se dostane naprosto skvělého odreagování, pobavení, skvělých hlášek a i toho romantického konce. Nesmí chybět ani to mravní ponaučení:D 
Jedna z nejkouzelnějších natočených pohádek vůbec a živoucí důkaz toho, že co je staré, to je také dobré!
on sobota 10. prosince 2011

4. prosince
Jediné, co teď čtu, je kniha k sociologickému výzkumu - Pohlaví, gender a společnost.

5. prosince
Dávná kletba (Marianne Curley):
Knihu čtu už dlouho, ale spíš je totím, že nemám moc času než že by kniha byla špatná.

6. prosince
Proč nedokážu číst v autobuse? Hodinová cesta by mi utekla mnohem rychleji a příjemněji!

7. prosince
Dávná kletba (Marianne Curley):
Líbí se mi ta popisovaná atmosféra středověku.

8. prosince
Myslím, že na literárním semináři by se dalo dělat i víc než si jen navzájem přednášet Seifertovy básně.

9. prosince

Dávná kletba (Marianne Curley):
Zazvonil zvonec a středověké pohádky je konec aneb konečně dočteno.

10. prosince
Les rukou a zubů (Carrie Ryan)
Jak já miluju to rostlinné lemování! A záložku všitou do vazby!
on pátek 9. prosince 2011

Kouzlo pohádek je meme pocházející ze speciálního zimního projektu Mrazivé období, které vytvořily Abyss a Syki. Každý pátek se zde bude na téma předem určené pohádky článek s názorem či vztahem k ní. Více se dozvíte TADY nebo TADY.

"Popelka"

Miluju pohádky, prostě a jednoduše je zbožňuju. Kreslené, psané, hrané, zpívané, je to jedno. Pohádky jsou pro člověka každého věku v každé době. Jsem tzv. romantik s mírou, ale jakmile jde o pohádky, tak to je jiná. A právě Popelka patří mezi tyhle moje zamilované srdcovky.
Jistě, máme tady to dnes obvykle laciné téma - hlavní hrdince, chudé, ale krásné a laskavé, staví život do cesty jen samé překážky, avšak láska překoná všechno a úžasný princ se do ní zamiluje, najde ji a odveze si ji do svého zámku, kde spolu žijí až do dnes. 
Můžu s klidem a beze studu říct, že touhle lovestory jsem zblblá do dnes a moc ráda si ji vždy připomenu. Je pravda, že spíše než verzi s vílí kmotřičkou a dýní preferuju verzi tří kouzelných oříšků - a ano, může za to částečně film Tři oříšky pro Popelku s L. Šafránkovou. Je to jedna z mých nejoblíbenějších českých pohádek, kterou už mám zkrátka spojenou se Štědrým dnem a myslím, že jindy během roku pro mě postrádá jakési to kouzlo navíc:)
Nejlepším okamžikem této pohádky, na který se vždy těším a to ať už je to jaká chce verze, je zkoušení a  nazouvání střevíčku. Nevlastní sestry snažící se narvat do drobného střevíce nohu za každou cenu a pak na scénu přichází ušmudlaná Popelka, jejíž nožce padne střevíček jako ulitý, čímž vytře všem přítomným zrak a my se jim můžeme jen smát. 
Už si nejsem jistá, kde jsem to slyšela, ale zaujala mě k této části taková vysvětlující poznámka a to, že v dřívějších dobách, obzvláště v Číně, kde je tato pohádka taktéž velmi populární, byla za jeden symbolů krásy považována právě malá velikost chodidla, základ vzniku motivu tedy lze hledat právě v tomto.
V posledních letech, jak jinak, začaly filmaři pohádku zasazovat do moderní doby. Osobně jsem viděla jen tu komedii s Hilary Duff, která mi přišla i celkem dobrá a zábavná (ztratit mobil místo střevíce, no považte), ale slyšela jsem už i o těch s tou Disney hvězdičkou, jejíž jméno si teď nevybavím, a s Lucy Hale. Nevím teda, ale klasiku člověk holt nenahradí.
Co si takhle jinak pamatuju, tak je pohádková knížka s nádhernými ilustracemi, kterou máme ještě doma. Popelka tam stojí v překrásných nadýchaných šatech a všichni k ní vysílají obdivné pohledy - tolik jsem si jako malá přála mít taky takové šaty! Rozhodně jedna z nejkrásnějších pohádek vůbec.
Tak co, těšíte se letos na vánoční Popelku?:)  

on úterý 29. listopadu 2011


Čtení na zasněžené večery je součástí speciálního vánočního projektu, který spolu připravily VeEee a SueCílem je si během 4 adventních týdnů zapisovat své myšlenky, poznámky nebo pocity z právě čtených knih. Více informace najdete TADY nebo TADY.



27. listopadu
Temné vize #1 - Odhalení (L. J. Smith):
Jestli se z pana Z. nakonec vyklube laciná kopie Magneta z X-Menů tak to se mnou asi trefí.

28. listopadu
Temné vize #1 - Odhalení (L. J. Smith):
Ach jo, ta láska je skoro až k pláči.

29. listopadu
Dávná kletba (Marianne Curley):
Cestování časem a magie v jednom? Yay! *tiše se modlí ať je to dobré*

30. listopadu
Dávná kletba (Marianne Curley):
Sedm dětí, no to mě podrž.

1. prosince
Dávná kletba (Marianne Curley):
Představa, jak se snažím v našem městečku sehnat KOZÍ krev, je dost komická. 
"Ano, je mi dobře. Ne, nejsem členem žádné úchylné sekty. Jestli se snažím vyvolat satana?" 
No, Jarrode, užij si to.

2. prosinec
Dávná kletba (Marianne Curley):
Hurá do středověku!

3. prosinec
Kniha musí stranou, seminárka ze SPS se sama nenapíše.
on čtvrtek 24. listopadu 2011

Podzimní dumání pochází z podzimního speciálu Děsivý podzim, který pořádají Abyss se Syki.

"Vliv recenze"

Člověk je jen obyčejný tvor, který prostě v dnešním světě jen těžko zůstane nedotčený vlivy okolí, pokud by teda nebyl přímo zabarikádovaný někde v podzemním úkrytu bez pojítek k ostatním nahoře. I na tom, co si budeme chtít přečíst, mají část svého podílu média či názory těch, kteří měli s knihou už co dočinění.
"Tohle není zas tak dobrý." Jediná věta, která může zaznít od několika vašich známých, by mohla jednoduše poskvrnit - stačí takhle málo a červík pochybností si v hlavě už vrtá svou díru. Jistě, přesvědčit se o tom budete chtít sami, ale právě vyřčený výrok ostatních může tohle rozhodnutí posunout na pozdější dobu. Funguje to samozřejmě i naopak - reklamy a propagační materiály slibují něco naprosto famózního, všichni nadšeně prohlašují onen titul za knižní veledílo roku, čímž v nás probudí neuhašitelnou nedočkavost a někdy bohužel i plané naděje.
Na kolik dám na recenze? Uznávám, že u mě hrají celkem značnou roli než se rozhodnu pro nějakou knihu - ať už se jedná o nový přírůstek do mé osobní knihovničky nebo jen imaginární poličku to-read-soon. Není to tak o tom, že bych byla lehce zmanipulovatelná, spíš jako že ráda dám na radu jiných, kteří už měli s knihou tu čest. Kolikrát by mi takhle utekla nejedna dobrá kniha nebýt ostatních. Recenze na knížky čtu na ostatních blozích docela často a baví mě to, většinou se však snažím vyhýbat těm, které obsahují spoilery. Sice se nehroutím, jakmile si nějaký přečtu, ale přeci jen jsem radši, když mi recenze nevezme kousek napětí nebo tajemství, nad kterým jsem v závěru měla šokovaně kroutit hlavou:) 
Čím mě dokážou na knihu nalákat, tak to je samozřejmě počet superlativů a konečné hodnocení:D Tak je jasné, že to není všechno. Oceňuju, když lidé ve svých recenzích knihu moc dopodrobna nerozpitvávají (proč bych pak jinak četla tu knihu?) ale naopak zas přehnaná strohost mi taky nic moc neřekne. Skvělé recenze jsou pro mě především ty recenze, které jsou napsané s lehkostí, nenuceně, občas s vtipem, zazní to nejdůležitější a především je znát, že je to recenzentův názor a pocity. Dokáže děj zaujmout? Umí autor dobře vyprávět? Jsou charaktery postav propracované tak, že si je člověk oblíbí? Probouzí v čtenáři příběh emoce? Pokud je na všechny otázky odpověď ano a zmínili jste to ve své recenzi, tak se s největší pravděpodobností budu chtít na knihu díky vám vrhnout.
on čtvrtek 17. listopadu 2011

Podzimní dumání pochází z podzimního speciálu Děsivý podzim, který pořádají Abyss se Syki.

"Knižní srdcovky"

I milovníci knih mají vždy stranou takové kousky, kterou jsou pro svým způsobem významné. Může se jednat o dílo vychvalované světem, nebo knížku naopak zatracovanou, pro ně však nějak výjimečnou, nebo o takovou, která by se mezi ostatními jí podobně klidně mohla ztratit. Zkrátka ať už je jakákoli, podařilo se jí onoho člověka něčím získat, přiměla ho zamilovat se, stala se jeho srdeční záležitostí. Také patřím mezi tyhle "nakažené".
Co mě takhle jako první napadá, tak to je knížka Malé ženy. Mám k ní velmi zvláštní vztah, cestu k sobě jsme dokonce našly pouhou náhodou. Zbožňuju příběh sester Marchových, který se mě prostě dotkl na tom pravém místě a považuju to za jednu z nejlepších klasik vůbec. O to víc mě dopálilo, když mi naše profesorka na literární seminář oznámila, že o knize nikdy neslyšela a moc se jí nechtělo mi dovolit napsat na ni seminární práci, protože by si knihu musela přečíst (ha, stejně jsem si to vydupala a vnutila jí to se slovy, že nebude litovat:D).
Moje další láska všech lásek je série Mediátor z pera Meg Cabot, jejíž styl psaní jsem si moc oblíbila. Tahle paranormální řada, pokud nepočítám Harryho Pottera, mě k YA tak nějak vlastně přivedla a doporučovala jsem ji snad každému, komu jsem mohla. Nedávno tomu tak bylo i u jedné kamarádky, kterou jsem pro jistotu požádala, aby mi nic neříkala, kdyby se jí knížky nelíbily.
A v neposlední řadě tu máme všemi milovaného Harryho Pottera - dodnes jsem vděčná kamarádce ze základky, která mi ho představila. Odstartovalo to tenkrát můj denní režim, kdy jsem Harryho dobrodružství hltala, kdykoli jsem mohla. Pamatuju se, jak jsme si s ostatními hráli na to, že i my jsme součástí světa magie a kouzel a chodíme do Bradavic - já byla v Havraspáru:D. Udivuje mě proto často, když narážím na lidi, kteří ještě doposud tohle veledílo nečetli, nebo mě vždycky rozmrzí ti, kteří sérii shazují s tím, že se jedná o nějakou mozky výmývající fantasmagorii (viz. zmíněná profesorka).
Jistě, každý máme svůj názor a i ty se liší vzhledem k tomu, že jsme všichni jiní. Nikomu neberu to, že se mu líbí něco, co mně ne nebo naopak. Jenže když je řeč o mých oblíbených papírových zlatíčkách, tak se mi vždy horkotěžko daří zachovávat chápavou tvář, protože mám tak nějak potřebu chránit a bránit své největší favority stůj co stůj. 
Jestli si čtu své oblíbené pasáže vícekrát? ANO! Jsem schopná se nad nimi usmívat nebo tetelit se blahem stále dokola, ale kolikrát si často přeju, abych si knihy nepamatovala a mohla je se zatajeným dechem prožívat znovu a byla na konci stejně překvapená jako prvně. Nic se totiž nevyrovná onomu prvnímu prožitku, kdy si člověk uvědomí, že právě našel svůj další zamilovaný příběh.