Zimní dumání: Jak vypadá hrdina

Co by to bylo za roční období bez knižního dumání, tentokrát tedy zimního, kterého se tak jako tradičně zhostila Syki? 

Tak jako si v životě vybíráme blízké, získávají si podobně naše srdce oblíbenci i v knižním světě. Jedni byli stvořeni pro roli strážných andělů, kteří nad vámi drží ochranou ruku, druzí skvělí kamarádi do deště, jiní představují ideální materiál pro spřízněnou duši, s těmi, co jsou pro každou špatnost, by byla radost porušovat pravidla... vztah k hlavním hrdinům je jedním ze základů, formující názor na knihu.

Za ty roky, co mi rukami prošly nějaké ty knihy, mám už docela jasno v tom, jaký typ hrdinů u mě většinou boduje. Jednou z autorek, na jejíž kouscích jsem si začínala pěstovat svou slabost pro knihy, je Jacqueline Wilsonová. Často se její příběhy dotýkaly problémů dětí jako jsou šikana, domácí násilí atd., ale nikdy tu nechyběl autorčin jednoduchý vtip. Díky tomu jsem si zamilovala takové postavy, které mě dokáží rozesmát, protože smích je přece kořením života, no ne? 

Postupem času jsem se s pubertou dostala k typickým dívčím románkům, v nichž jsem se seznámila s typem postav, které mě rozčilují dodnes. Mám dojem, že to byla Lanczová? Každopádně čas trávený ve společnosti hrdinek, které neúnavně vzdychají nad panem Dokonalým, bez něhož nemá jejichž život smysl, protože každý jeho úsměv je zářivější než slunce a měsíc dohromady, byl utrpením pro všechny mozkové buňky. Když jsem později zjistila, že jako jejich alternativa existují ještě ty hloupé a nerozumné, tak to už byl vrchol. Nikdy se snad nestydím víc, když dočtu o holkách bez nějaké sebeúcty, věčně skuhrajících a litujících sama sebe. O to šťastnější jsem byla, když mi do života vstoupil Mediátor a s ním sarkastická Suze, která se s ničím nemaže. Hrdinkou je pro mě ta, co nečeká, až přijede princ v lesklé zbroji, aby ji zachránil, ale naopak někdo, kdo se nebojí postavit se na vlastní nohy a pokusit se vylízat se z té šlamastyky sám. Jsme v 21. století, kdy si ženský už dávno nehrajou na jemné bezchybné květinky - jsou soběstačné, schopné, ctižádostivé a koušou.

S hlavními hrdiny to mám podobně. Jasně, jsou tu takové povídačky, že každá z nás sní o perfektním protějšku. Jenže "perfektní" je takové nepřesné slovo - nevím, jak vy, ale podle mě číst o hrdinovi čistém jak lilie je hrozná nuda. Přiznám se, že mě takoví dokonce i občas iritují. Vybavím si teď Roba z Temných vizí od L. J. Smith, který byl koktejlem všech nejkladnějších vlastností a v podstatě ničím zajímavý. Netvrdím, že  ten pravý hrdina musí být nějaký hříšník (bad boyové jsou sice sexy, ale teď, kdy jich je jak hub po dešti, začínám jimi být krapet přejedená), ale nějakou tu vadu na kráse by měl mít - dělá je to skutečnější a přitažlivější. Nepotřebuju mít v knize žádného ninju, ale spíš někoho, kdo ví co chce a je ochotný se za to obrazně řečeno i bít. Jestli umí rozdat i pár doslovných ran, tak to je spíš bonus:D Je-li ještě milý, přátelský, hýří vtipem a má v hlavě, tak to je splněný ideál.

V závěru to shrnu tak, že přestože utíkáme do světa knih od reality, neznamená to, že hledáme do puntíku perfektní skutečnost. Krása v prožití cizího příběhu je v tom, že se člověk může s hrdiny ztotožnit. I když jsou třeba vycucaní z prstu, stále v nich můžeme nacházet něco povědomé, čím nám jsou podobní nebo sympatičtí. To je ten kříž s postavami, které postrádají jakékoliv vady a jejich charaktery jsou příliš bílé nebo černé na to, aby se v nich čtenář našel.

Zimní dumání: Knižní zlozvyky

Co by to bylo za roční období bez knižního dumání, tentokrát tedy zimního, kterého se tak jako tradičně zhostila Syki? 

"Knižní zlozvyky"

Kdybychom tu měli probírat všechny mé 'mouchy', tak to vyjde na aspoň na tucet takových dumání, naštěstí jsou však tématem tohoto zamyšlení pouze ty knižní, kterých, jak zjistíte, zas tolik nemám:)

Jako první, na který ráda upozorňuje moje sestra, je ten, že při čtení knihy mezi prsty svírám pravou stránku jako bych ji chtěla za chvíli otočit. Jakkoliv to zní zvláštně, skutečně to nevědomky dělám. Ségra si kvůli tomu ze mě ráda dělá srandu, protože vždycky, když mě vidí, neodpustí si to svoje "neboj, nevypadá to, že by se někam chystala". Je to jeden z takových těch nenápadných zlozvyků (dá se tomu tak vůbec říkat?) jako je natáčení vlasů na prst nebo lehké mračení, když člověk nad něčím přemýšlí.

Zřejmě kostlivcem všech knihomolů je zřejmě ale přehnaná úzkostlivost co se týče jejich sbírky knih. Nikdy jsem netrpěla šílenou opatrností ani starostlivou péčí o ně a v podstatě jsem neměla problém půjčit jednu ze svých knih, když měl někdo zájem, ale znáte, jakmile vás jednou potká "pohroma", ihned se dostaví nedůvěra a paranoia. Proto jsem od té doby, co se mi vrátil první díl Hunger Games politý, a ještě ke všemu čímsi tmavým, jsem jak pes. Ne, ne, kdepak, už nikomu s nadšením nenabízím, že mu "ráda půjčím tu a tamtu knihu, protože je super a musí si ji přečíst". Rozhodně už nehodlám riskovat podobný debakl.

Dále se musím přiznat, že jsem typický... hromadič? Zkrátka si ráda nasyslím všemožně zajímavé knihy s tím, že je musím mít, ale k jejich přečtení se třeba dostanu až za několik měsíců. Důkazem může být moje knihovnička v níž jsem tak čtvrtinu knih ještě nečetla. Uvědomuju si to, ale stejně si pořizuju další. Nevím, asi mě uklidňuje ta jistota, že až budu mít neskutečnou chuť se do nějaké té knihy pustit, bude tam stále po ruce a čekat na mě připravená:D

A poslední, o nic méně významná, je taková moje úchylka očichávat knihy. Dělám to jak u nových i starých knih, protože papír každé z nich má specifickou vůni. Nejsem žádný fetišista nebo tak, ale bez mučení můžu říct, že ráda vnímám vůně jednotlivých knih. Zajímavé je, že nejméně mi voní nové učebnice - těžko říct, jestli je to tím zvláštním kluzkým papírem nebo faktem, že škola smrdí každému:D

ZDROJE: 1, 2

Zimní dumání: A teď to zkusím já

Co by to bylo za roční období bez knižního dumání, tentokrát tedy zimního, kterého se tak jako tradičně zhostila Syki? 

"A teď to zkusím já aneb knižní postavy, s kterými bych si ráda vyměnila místo"

Všichni jednou za čas, dobře, spíše častěji, sníme při čtení oblíbených knih, že jsme její součástí a touláme se tak myšlenkami bůhvíkde a s bůhvíkým a nestojí nás to ani korunu. Člověk se často přistihne při tom, jak si přeje být na místě té a oné postavy, prožívat všechna ta dobrodružství, užít si tolik legrace, dělat jiná rozhodnutí - ať už v Bradavicích studovat černou magii, tulit se k panu Darcymu, přijmout Laurieho nabídku k sňatku, cestovat časem, být s Lincolnem na stopě šílenému vrahovi, strávit rok v Paříži, ...

To, co je na čtení právě tolik kouzelné, je možnost skrze hrdiny a jejich příběhy prožít momenty, o které se nám ve skutečném životě osud postará jen s malou pravděpodobností. Nejsem přímo nebojsa, ale často knižním postavám závidím právě ty dobrodružné akce na denním pořádku. Percy Jackson tváří v tvář antické nestvůře, Katniss bojující o život v Aréně smrti, lovci stínů s démony dýchajícími jim za krk a další by se mnou asi nesouhlasili, ale holku z klidného maloměsta jako já občas přepadají takové myšlenky. To neplatí ale pouze v případech napínavých bojů, ale i v tak 'obyčejných' pasážích, jako je třeba roadtrip, dlouhodobý pobyt v cizině jen na vlastní pěst nebo semestr na internátní škole, kde by mohl člověk v noci pořádat tajné narozeninové hostiny jako O'Sullivanovic dvojčata nebo se toulat knihovnou v části s omezeným přístupem jako Harry Potter.

Jinak co si budeme namlouvat, ale zřejmě každý z nás se už se slovy "kdyby šlo o mě, tak se nechovám jako taková trubka" rozčiloval v určité situaci nad chováním nějaké postavy. V takových chvílích zuříte a nadáváte, že na jejich místě nejste zrovna vy, protože v tom případě by bylo všechno. I já takhle dost často trpím a skuhrám nad uvažováním některých jedinců v knize, ale všechno se děje pro nějaký důvod, každý máme nějaké mouchy a popravdě řečeno, autoři to zkrátka pro ten svůj příběh někdy potřebují. Kolik zápletek by vlastně existovalo, kdyby nebylo lidské hlouposti, tvrdohlavé hlavy a mylného úsudku? Perfektní člověk bez chyb není zrovna námětem pro bestsellery.

Kdokoli si v bezpečí domova může hrát na hrdinu, stavět si vzdušné zámky, prožít si své dobrodružství, napsat si svůj ideální romantický scénář, ale na konci nikdo z nás stejně neví, jak by to dopadlo, kdybychom se v situaci našich oblíbených postav ocitli my. Proto je štěstí, že existuje fantazie, díky níž si můžeme prostě vybájit cokoliv a být aspoň tímhle způsobem na čas někým jiným.

ZDROJE: 1, 2

Podzimní dumání: Vliv recenze

Podzimní dumání pochází z podzimního speciálu Děsivý podzim, který pořádají Abyss se Syki.

"Vliv recenze"

Člověk je jen obyčejný tvor, který prostě v dnešním světě jen těžko zůstane nedotčený vlivy okolí, pokud by teda nebyl přímo zabarikádovaný někde v podzemním úkrytu bez pojítek k ostatním nahoře. I na tom, co si budeme chtít přečíst, mají část svého podílu média či názory těch, kteří měli s knihou už co dočinění.

"Tohle není zas tak dobrý." Jediná věta, která může zaznít od několika vašich známých, by mohla jednoduše poskvrnit - stačí takhle málo a červík pochybností si v hlavě už vrtá svou díru. Jistě, přesvědčit se o tom budete chtít sami, ale právě vyřčený výrok ostatních může tohle rozhodnutí posunout na pozdější dobu. Funguje to samozřejmě i naopak - reklamy a propagační materiály slibují něco naprosto famózního, všichni nadšeně prohlašují onen titul za knižní veledílo roku, čímž v nás probudí neuhašitelnou nedočkavost a někdy bohužel i plané naděje.

Na kolik dám na recenze? Uznávám, že u mě hrají celkem značnou roli než se rozhodnu pro nějakou knihu - ať už se jedná o nový přírůstek do mé osobní knihovničky nebo jen imaginární poličku to-read-soon. Není to tak o tom, že bych byla lehce zmanipulovatelná, spíš jako že ráda dám na radu jiných, kteří už měli s knihou tu čest. Kolikrát by mi takhle utekla nejedna dobrá kniha nebýt ostatních. Recenze na knížky čtu na ostatních blozích docela často a baví mě to, většinou se však snažím vyhýbat těm, které obsahují spoilery. Sice se nehroutím, jakmile si nějaký přečtu, ale přeci jen jsem radši, když mi recenze nevezme kousek napětí nebo tajemství, nad kterým jsem v závěru měla šokovaně kroutit hlavou:) 

Čím mě dokážou na knihu nalákat, tak to je samozřejmě počet superlativů a konečné hodnocení:D Tak je jasné, že to není všechno. Oceňuju, když lidé ve svých recenzích knihu moc dopodrobna nerozpitvávají (proč bych pak jinak četla tu knihu?) ale naopak zas přehnaná strohost mi taky nic moc neřekne. Skvělé recenze jsou pro mě především ty recenze, které jsou napsané s lehkostí, nenuceně, občas s vtipem, zazní to nejdůležitější a především je znát, že je to recenzentův názor a pocity. Dokáže děj zaujmout? Umí autor dobře vyprávět? Jsou charaktery postav propracované tak, že si je člověk oblíbí? Probouzí v čtenáři příběh emoce? Pokud je na všechny otázky odpověď ano a zmínili jste to ve své recenzi, tak se s největší pravděpodobností budu chtít na knihu díky vám vrhnout.

Podzimní dumání: Knižní srdcovky

Podzimní dumání pochází z podzimního speciálu Děsivý podzim, který pořádají Abyss se Syki.

"Knižní srdcovky"

I milovníci knih mají vždy stranou takové kousky, kterou jsou pro svým způsobem významné. Může se jednat o dílo vychvalované světem, nebo knížku naopak zatracovanou, pro ně však nějak výjimečnou, nebo o takovou, která by se mezi ostatními jí podobně klidně mohla ztratit. Zkrátka ať už je jakákoli, podařilo se jí onoho člověka něčím získat, přiměla ho zamilovat se, stala se jeho srdeční záležitostí. Také patřím mezi tyhle "nakažené".

Co mě takhle jako první napadá, tak to je knížka Malé ženy. Mám k ní velmi zvláštní vztah, cestu k sobě jsme dokonce našly pouhou náhodou. Zbožňuju příběh sester Marchových, který se mě prostě dotkl na tom pravém místě a považuju to za jednu z nejlepších klasik vůbec. O to víc mě dopálilo, když mi naše profesorka na literární seminář oznámila, že o knize nikdy neslyšela a moc se jí nechtělo mi dovolit napsat na ni seminární práci, protože by si knihu musela přečíst (ha, stejně jsem si to vydupala a vnutila jí to se slovy, že nebude litovat:D).

Moje další láska všech lásek je série Mediátor z pera Meg Cabot, jejíž styl psaní jsem si moc oblíbila. Tahle paranormální řada, pokud nepočítám Harryho Pottera, mě k YA tak nějak vlastně přivedla a doporučovala jsem ji snad každému, komu jsem mohla. Nedávno tomu tak bylo i u jedné kamarádky, kterou jsem pro jistotu požádala, aby mi nic neříkala, kdyby se jí knížky nelíbily.

A v neposlední řadě tu máme všemi milovaného Harryho Pottera - dodnes jsem vděčná kamarádce ze základky, která mi ho představila. Odstartovalo to tenkrát můj denní režim, kdy jsem Harryho dobrodružství hltala, kdykoli jsem mohla. Pamatuju se, jak jsme si s ostatními hráli na to, že i my jsme součástí světa magie a kouzel a chodíme do Bradavic - já byla v Havraspáru:D. Udivuje mě proto často, když narážím na lidi, kteří ještě doposud tohle veledílo nečetli, nebo mě vždycky rozmrzí ti, kteří sérii shazují s tím, že se jedná o nějakou mozky výmývající fantasmagorii (viz. zmíněná profesorka).

Jistě, každý máme svůj názor a i ty se liší vzhledem k tomu, že jsme všichni jiní. Nikomu neberu to, že se mu líbí něco, co mně ne nebo naopak. Jenže když je řeč o mých oblíbených papírových zlatíčkách, tak se mi vždy horkotěžko daří zachovávat chápavou tvář, protože mám tak nějak potřebu chránit a bránit své největší favority stůj co stůj. 

Jestli si čtu své oblíbené pasáže vícekrát? ANO! Jsem schopná se nad nimi usmívat nebo tetelit se blahem stále dokola, ale kolikrát si často přeju, abych si knihy nepamatovala a mohla je se zatajeným dechem prožívat znovu a byla na konci stejně překvapená jako prvně. Nic se totiž nevyrovná onomu prvnímu prožitku, kdy si člověk uvědomí, že právě našel svůj další zamilovaný příběh.

Podzimní dumání: Dream Casting

Podzimní dumání pochází z podzimního speciálu Děsivý podzim, který pořádají Abyss se Syki.

"Dream casting"

Mnohokrát se mi při rozplývání se nad některou z knih stává, že se mi před očima začne odehrávat vlastní film - samozřejmě všechny důležité funkce jako je režisér, kameraman, kostymér a další, nevykonává nikdo jiný než já sama:D Fantazie mi tak jede na plné obrátky a já si můžu vysnít cokoli a kohokoli si zamanu. Přestože ty nejlepší a naprosto ideální představitele, kteří by mohli ztvárnit jednotlivé knižní postavy, vytvoří naše mysl, někdy se i ona rozhodne namísto nováčka obsadit ty již existující ve skutečném světě. 

Voilá, dream casting je na světě.

Stačí zadat do vyhledávače jméno knihy a výše zmíněné spojení a internet na vás začne plivat hromady odkazů se známými herci, zpěváky, modely, ... Spousta lidí v tom vidí zábavu. Rádi  a často si tyto seznamy vytvářejí, poté o nich diskutují s ostatními. Osobně jsem si nikdy nesedla a nevybírala si mezi slavnými tvářemi, kdo by se mi vzhledem ke čtené knize hodil právě "do krámu". Je pravda, že se mi někdy při čtení vynoří před očima přímo konkrétní osoba ze showbussinessu, ale i tak se spokojím se svými představami. Právě proto preferuju, když se nejdříve přečte kniha a až pak se popřípadě koukne na její filmovou adaptaci, protože ať už to bude snímek sebezdařilejší, nikdy se mu nepovede překonat ty první jedinečné scény, které se mi samy vyrojily v hlavě, když jsem s hrdiny prožívala jejich příběh. V opačném pořadí na mě totiž jinak všude ze stránek vyskakují ty "profáklé ksichty", které by se mi nepodařilo vystrnadit z hlavy ani násilím. Jo, jo, zlatá fantazie.

Navíc ve světě celebrit se až tolik nevyznám, takže by můj výběr byl zřejmě omezen:D Ještě ke všemu jsem dosti vybíravá a nevím, zda by mými přísnými měřítky prošel každý. U ostatních, jejichž požadavky jsou zřejmě volnější, mi ale sestavování dream castingů nevadí ani neotravuje. Naopak, ráda se podívám na názor někoho jiného, porovnám ho se svou vidinou, odsouhlasím s uznáním jejich volbu nebo ji zavrhnu:D

Každý má právo si představovat své oblíbence a hrdiny knížek po svém, ať už tedy jako náhodného cizince nebo hvězdu ze stříbrného plátna - je to naše hlava, takže může být každému ukradené, co si v ní budeme promítat.

Podzimní dumání: Láska na první pohled

Podzimní dumání pochází z podzimního speciálu Děsivý podzim, který pořádají Abyss se Syki. Je to vlastně jiná obdoba Letního dumání, takže můžete očekávat mé názory na některá z témat. Hned to první, včerejší, jsem bohužel nestihla, takže to napravuji o den později. Jedná se o zajímavé téma:

"Láska na první pohled"  

Hezky nám to zní, hezky se na to kouká a hezky se o tom čte.

Jenže i toho nejlepšího dortu se člověk přejí a sladké pak nechce jeden čas ani vidět. A podobně to mám i s láskou na první pohled u knižních hrdinů. Stačí mi to jednou za čas a pokud autor ví, co to jsou rozumné dávky, nemám s tím nějaký výrazný problém. 

Jestli věřím v lásku na první pohled? Asi ne, ale dějí se i méně možné věci. Já osobně jsem ji ještě nezažila - u mě to byl spíše... prvotní zájem. Motýli v břiše se dostavili až později:)

Co však bytostně nesnáším, tak to je bláznivý a nereálný proces, kterým prochází hlavní postavy některých knih. Objeví se kluk snů a hrdinku aby odváželi - okamžitě se stává středem jejího vesmíru, všechno, co vypustí z úst, je pro ni svaté a jediné, co se jí honí hlavou, je ON. V těchto případech mám chuť tu holku majznout něčím po hlavě a seřvat ji, kde že to nechala mozek. Zamilovaní dělají hovadiny a chovají se poněkud abnormálně, ale i tohle rozplývání se má někde svůj konec. 

Možná proto mám o tolik radši, když se láska ústřední dvojice pomalu vyvrbí z krásného přátelství - jeden druhého znají jako své boty, klábosí a vtipkují spolu o čemkoliv, aniž by to bylo trapné, sdílejí spolu určitá tajemství a tak to pokračuje, dokud si neuvědomí, že jsou pro sebe ti praví... tenhle scénář se mi zřejmě nikdy neomrzí:D

Láska na první pohled ale rozhodně není nic, co bych odsuzovala - je to jakási novodobá pohádka, která buď vstoupí do vašeho života a stane se skutečností, nebo může zůstat krásnou ideou romantických dušiček či bude mně podobným čtenářům sloužit jako dobré čtení k odreagování. Je to jedno z tutových témat, na které sází každý třetí romantický příběh, ať už jde o film či knihu, a které zřejmě lidstvo hned tak neomrzí. Jak já říkám, mít originální námět a napsat něco, do čeho se nikdo před vámi ještě nepustil, je dneska setsakra problém a nikdy to není záruka dobré "story".

Do toho, ať si klidně točí filmy a píšou knihy na tolik přetřásanou a omílanou lásku na první pohled - hlavní síla je ve zpracování.

Letní dumání: Fantasy je pro hlupáky

Meme ze speciálu Léto s knihou, které pořádají Abyss a Syki.

"Fantasy je pro hlupáky"

Hned na začátek musím říct, že naprosto nechápu, kde se tyhle omezené názory berou. Jako promiňte, ale kdo těmhle lidem dal právo rozhodovat o tom, co je a co není určeno hlupákům? Všichni jsme odlišní a tím pádem dáváme každý přednost i jiným věcem. Pohlížet na někoho z patra jen kvůli tomu, že se mu líbí fantasy, to už je podle mě docela troufalost.

A podobnými odsuzujícími výroky to schytává i sci-fi a všechny žánry, které byť jen trošku zavánějí paranormálnem a mystičnem. Obecně tak nějak vše, co je mimo realitu a nedá se nějak racionálně vysvětlit, je v dnešní moderní době vědeckého pokroku jen ztrátou času a vymývárnou mozků. Nikdy přece nebylo dokázáno, že by se člověk, který podstatnou část svého života ležel ve "fantasmagoriích", nemohl stát lékařem, právníkem nebo kdoví čím.

Tak co proti fantasy lidé mají? Pokud vím, tak se kniha většinou brala jako způsob jak si odpočinout nebo jako prostředek pro únik od skutečného života. Od kdy je špatné fantazírovat a snít? Když může někdo řešit vraždy s detektivem, prchat lesem před šílencem se sekyrou nebo prožívat románek se sexy plavčíkem, proč by se nemohl toulat v bájné zemi s nadpřirozenými bytostmi? Taky mám typ knih, do kterých bych se asi nikdy nepustila, ale co, těm, co to mají rádi, to neberu. Žvanily, kteří mají vždy na všechno odpověď, je lepší neřešit a nechat je, ať se z toho vykecají.

Vezměte si například pohádky. To také není zrovna literatura faktu a koukněte se, kolik lidí na tom vyrostlo. Někdo by se mohl ohánět tím, že "no, jo, jenže to jsme byli děti", ale co to v podstatě mění na tom, že vás to tenkrát bavilo? 

A o tom o je - člověk se zajímá o to, co ho baví a těší. Znám spoustu lidí, na kterých povinná četba zanechala nechuť k čemukoliv, co má víc jak sto stránek, ale právě fantasy, nadpřirozeno a všechny ty nemožné a nereálné věci, je přiměli dát čtení druhou šanci. Jde jen o to vybrat si tu svou správnou poličku a nechat každého, ať si čte, co chce. Vždyť nikdo nikoho nenutí, aby se hned na místě pustil do toho samého, když mu to není po chuti. Ztrací čas s upíry, vlkodlaky a démony? Fajn, je to přece jeho čas, ne váš. Jeho právo, jeho volba.

Letní dumání: Fanatičtí fanoušci knih

Meme ze speciálu Léto s knihou, které pořádají Abyss a Syki.

Pokusím se v co nejbližší době dohnat resty a přidat články i na dvě předchozí témata, která jsem během své nepřítomnosti zmeškala, takže podle plánu to budou dnes

"Fanatiční fanoušci knih"

Každý má mezi knihami nějakou tu svou "úchylku", na kterou nedá dopustit. Já jich mám docela dost a vím o sobě, že se někdy dokážu chovat švihle. Po objevení nějaké super-extra-skvělé knihy/sérii mám takové své období, kdy stále přemýšlím co kdyby, kdyby a nebo mám potřebu o tom mluvit, zapojuju se do diskuzí, pěju chvály na všechny strany a vnucovat ji každému, kdo je ochotný mě poslouchat. Svým způsobem ty lidi, co jsou v tomhle na žebříčku posedlosti o dost výš jak já, trochu chápu.

Jenže všechno má své meze samozřejmě. Podle mě neexistuje zase tolik fanatických fanoušků knih, jako spíše  fanatických fanoušků knih a jejich zfilmovaných zpracování. Filmová studia si s těmi obrovskými reklamy, oslnivými herci, efektními triky a celkovou velkolepostí dokážou na svou stranu přetáhnout spoustu lidí a udělat z nich otroky svých filmů. Vezměte si například Harryho Pottera, Pána prstenů nebo Twilight ságu. Řekla bych, že na prohloubení a rozšíření jejich fanouškovské základny nesou svůj výrazný podíl i jejich filmové adaptace.

Že by mi fanoušci, kteří svou oddanost a obdiv vedou do extrému, nějak překáželi nebo vyloženě vadili, se říct nedá. Co se mi ale teda nelíbí, tak to je to, jak nás ostatní hážou do jednoho pytle. Doostávají mě ty pološílené holky (pánové jistě odpustí, že je protentokrát do svého příkladu nezahrnu:D), které přísahají lásku až za hrob nějakému knižnímu šťastlivci, respektive jeho představiteli. Překvapuje mě, co všechno kvůli tomu podstupují, čeho jsou schopné nebo jak se mermomocí snaží představitele ústřední dvojice dotlačit do vztahu. Fajn, jsem taky holka a čtu to samé, ale to ještě neznamená, že jsem stejně bláznivě posedlá. Některé lidi tohle prostě od přečtení odradí, nebo se i stydí, aby nebyli přistiženi při četbě něčeho takového. Podobné škatulkování platí i o knihách. Cože čteš? To je nějaká podobná fantasmagorie jako je to Stmívání, ne? Bože, tohle mě dokáže vždycky tak nakrknout:D

Být něčeho fanouškem není zločin - je to pocta autorově práci. Každý může prosazovat své názory tak, jak on sám uzná za vhodné, ale stejně by se podle mě měli všichni držet jednoho zásadního faktu: že je důležité respektovat tu pomeznou čáru, která odděluje fantazii od skutečného světa. To je totiž zřejmě chyba fanatických fanoušků : nevědí, kdy přestat.

Letní dumání: Čtení knih v dětství

Meme ze speciálu Léto s knihou, které pořádají Abyss a Syki.

"Čtení knih v dětství" 

Pohádky, dětské říkanky, hádanky, ... všechno to jsou jakési téměř první brány, které člověku otevírají vstup do nekonečného světa fantazie. Někdo měl to štěstí a téhle pozvánky se mu dostalo už jako malému dítěti, kdy mu rodiče předčítali z knížek se spoustou obrázků a postupně ho vedli k tomu, aby si vytvořil ke knihám láskyplný vztah. Někdo si zase počkal do školy, kde se naučil číst a pravé kouzlo příběhů objevil se svou první přečtenou knížkou. Někomu zase trvalo trošku déle, než se nechal zlákat, našel si to svoje pravé ořechové a podlehl. A jsou tu i tací, kteří krásám, které četba poskytuje, neporozuměli dodnes.

Já osobně podporuju čtení v dětství všemi deseti. Ačkoli mí rodiče nejsou náruživými čtenáři tak jako já, vždy měli v rukávu nějaké to vyprávění - ať už šlo o jejich příhody nebo vzpomínky, pohádky, staré pověsti a pověry, poučné bajky. Spolu s tetou mě naučili milovat příběhy a vážit si knih. Zájem se prohloubil v první třídě, kdy písmenka přestala být jen neznámým nahuštěným cosi u obrázků:D Doteď vzpomínám na Heidi, děvčátko z hor, svou první knížku, kterou jsem sama přelouskala. Četla jsem ji pak pořád dokola. Další kamarádkou do deště se pak stala Čapkova Dášeňka, kvůli které jsem si pak strašně moc přála druhé štěně:D Ach a díky zlatému Harry Potterovi jsem se přestala bát tlustých knh a naopak je začala vyhledávat:)

A potom, co jsem dostala i svou vlastní průkazku do knihovny, našla jsem i své nové útočiště. Ségry začaly číst už jako předškoláci, půjčovat knížky si chodí ještě častěji než já, a přestože jsou mladší o pět, šest let, knihy jsou tématem, o němž spolu můžeme mluvit celé hodiny. 

Nejen že si čtením dítě osvojí schopnost představivosti, ale odnese si sebou do života i "zkušenosti". Vím, zní to jako šílené klišé, ale je to pravda. V knihách je prostě na názorných ukázkách demonstrováno vše, čím rodiče poučují své děti - co se stane, když nebude dítě poslouchat, když bude lhát, když se nebude chtít dělit s kamarády, a tak dále a tak dále. Naučí je z jisté části morálce a rozeznávat špatné od správného. A navíc, jak by řekla moje teta, nikdy není na škodu rozšiřovat si slovní zásobu.

Letní dumání: Hodnocení knih

Meme ze speciálu Léto s knihou, které pořádají  Abyss a Syki.

"Hodnocení knih"

Při výběru knihy hraje svou roli hned několik věcí: autor, anotace, obálka, reklama, doporučení a v neposlední řadě hodnocení, ať už ve formě bodů nebo recenzí. Když si vybírám knihy, po kterých bych ráda někdy sáhla, mé rozhodnutí asi z největší části ovlivní právě jejich hodnocení a názory ostatních. Sice se podívám na průměrný rating, ale vždycky si musím přečíst pár recenzí, protože mi pouhé "oznámkování" nestačí. 

Např. na GoodReads se cítím být 5 hvězdičkami strašně omezovaná - třeba některé knihy ode mě dostaly stejný počet bodů, ale i přesto bych mezi nimi dokázala rozlišit ty, které se mi líbily míň a které zase víc. Takže hodnocení tímhle způsobem je pro mě opravdu těžké. Co se týče recenzí, tak ve většině případů se je pokouším napsat ještě "začerstva", kdy jsem ještě plná pocitů, které ve mně kniha po dočtení zanechala. Udržela si mou pozornost? Plus. Měla dobrou zápletku nebo postavy? Fajn, další bod k dobru. Snažím se s čistým svědomím nacházet jak klady, tak i zápory, neschazovat knihu ani autora, protože ten člověk si dal práci, je na své dílo pyšný, a nebylo by proto fér ho hned odepsat. Nechápu proto moc lidi, kteří frknou knize 1 hvězdičku a ani se neobtěžují přijít s pádným argumentem (pardon, ale obyčejné zdůvodnění jako je "nuda, ztráta času" asi nepobírám). Já snad ani v životě nedala knize pod 3 hvězdičky.

Ne vždy je to jednoduché, ale hodnotit knihy a sdílet svůj názor s ostatními je podle mě důležité. Nejde o to, kdo má pravdu a kdo ne, protože každý má svůj vkus a líbí se mu odlišné věci. Spisovatel nenapíše knihu jen tak - o něco se podělil a má radost, když se dočká reakce. Ať už uznání nebo kritika, obojí je to odezva od druhé strany, díky níž se bude moct od něčeho odpíchnout. 

To samé platí i pro ostatní autory. I oni jsou čtenáři, tudíž nevidím nic špatného na tom, když se vyjádří k práci některého ze svých kolegů. Ano, může tu padnout námitka o zaujatosti, vzájemné konkurenci, manipulaci svých fanoušků a kdo ví co ještě. Jenže nezapomínejme na to, že to jsou také dospělí lidé, z nichž většina by se určitě vyhnula přímým útokům nebo dokonce naschválům a zvolila by radši rozumnou cestu diplomatiky a taktu. Nebylo by tedy spravedlivé od nich požadovat mlčení jen proto, protože jsou ve stejné branži.

Letní dumání: Sex v knihách pro mládež

Letní dumání, další ze speciálu Léto s knihou z dílny Abyss a Syki, je meme, jehož formou se má člověk každý čtvrtek podělit o svůj názor na dané téma. Prvním takovým je:

"Sex v knihách pro mládež"

Co si budeme nalhávat, sex je v dnešní době jednou z nejpřetřásanějších věcí vůbec. Samotné narážky na něj se objevují prakticky všude, tudíž asi nemá cenu předstírat, že se to nedotkne i těch, kteří na to mají ještě dost času. Tak jako spousta jiných věcí, vyvíjí se a mění se s časem i názory. Dříve by například dívka odhalující trochu víc ze své kůže způsobila velké pozdvižení, dnes se nad krátkými sukněmi nebo větším výstřihem nikdo nepozastavuje. A jakékoliv intimnosti před svatbou? Nepřicházelo kdysi v úvahu, za to dneska je skoro vzácností, když někdo žije na hromádce. Jenže současnost je jiná - lidé jsou vůči otázkám týkajících se sexu otevřenější, nepovažují ho už za sprosté slovo a troufám si tvrdit, že v médiích nenajdete skoro nic, do čeho by nebyl zakomponován, ať už viditelně nebo nenápadně. Což samozřejmě ovlivnilo i literaturu.

Já osobně nemám problém s tím, když na tohle téma narazím v knize. Autoři se při psaní knih inspirují nebo jsou ovlivňováni situací okolo - spousta lidí v dnešní době přichází o panenstvá/panictví ve velice mladém věku, ať už z těch správných nebo nesprávných důvodů, takže nemá cenu zavírat oči a dělat jakože ne. I to patří k životu a je to jednou z jeho přirozeností. Neprosazuju tu do literatury nějaké porno, samozřejmě i tohle má své hranice. Však proto taky existují štítky 18+.
Pokud to spisovatel dokáže podat tím správným způsobem, nepoužívá ve svém díle sex jako jeden z aby-se-něco-dělo prostředků a podloží to nějakým pozadím, příběhem nebo důvody, místo toho aby hormony ovládané mládeže předhodil nicneříkající sex-scénu bez jakéhokoli významu, nenamítám nic proti tomu, aby se o sexu zmiňovalo v knihách pro mládež.

Rozumím, že mají někteří rodiče starosti o to, aby to jejich dítka nezkazilo. Jenže se sexem se budou setkávat tak jako tak, ať už v televizi nebo na internetě. Vážně bych to tolik nehrotila, protože jak říkám, naše generace je informovaná až až. Navíc pokud je to něco, co by je donutilo sáhnout občas po knize...
Ale stěžovat si na to, co my děcka děláme, posloucháme, sledujeme, nosíme nebo čteme, to už je jakousi nepsanou povinností a právem rodičů, takže je o to nebudu obírat:D Každý ať si na to udělá svůj názor, já už svoje řekla.