"Čtení knih v dětství"
Pohádky, dětské říkanky, hádanky, ... všechno to jsou jakési téměř první brány, které člověku otevírají vstup do nekonečného světa fantazie. Někdo měl to štěstí a téhle pozvánky se mu dostalo už jako malému dítěti, kdy mu rodiče předčítali z knížek se spoustou obrázků a postupně ho vedli k tomu, aby si vytvořil ke knihám láskyplný vztah. Někdo si zase počkal do školy, kde se naučil číst a pravé kouzlo příběhů objevil se svou první přečtenou knížkou. Někomu zase trvalo trošku déle, než se nechal zlákat, našel si to svoje pravé ořechové a podlehl. A jsou tu i tací, kteří krásám, které četba poskytuje, neporozuměli dodnes.
Já osobně podporuju čtení v dětství všemi deseti. Ačkoli mí rodiče nejsou náruživými čtenáři tak jako já, vždy měli v rukávu nějaké to vyprávění - ať už šlo o jejich příhody nebo vzpomínky, pohádky, staré pověsti a pověry, poučné bajky. Spolu s tetou mě naučili milovat příběhy a vážit si knih. Zájem se prohloubil v první třídě, kdy písmenka přestala být jen neznámým nahuštěným cosi u obrázků:D Doteď vzpomínám na Heidi, děvčátko z hor, svou první knížku, kterou jsem sama přelouskala. Četla jsem ji pak pořád dokola. Další kamarádkou do deště se pak stala Čapkova Dášeňka, kvůli které jsem si pak strašně moc přála druhé štěně:D Ach a díky zlatému Harry Potterovi jsem se přestala bát tlustých knh a naopak je začala vyhledávat:)
A potom, co jsem dostala i svou vlastní průkazku do knihovny, našla jsem i své nové útočiště. Ségry začaly číst už jako předškoláci, půjčovat knížky si chodí ještě častěji než já, a přestože jsou mladší o pět, šest let, knihy jsou tématem, o němž spolu můžeme mluvit celé hodiny.
Nejen že si čtením dítě osvojí schopnost představivosti, ale odnese si sebou do života i "zkušenosti". Vím, zní to jako šílené klišé, ale je to pravda. V knihách je prostě na názorných ukázkách demonstrováno vše, čím rodiče poučují své děti - co se stane, když nebude dítě poslouchat, když bude lhát, když se nebude chtít dělit s kamarády, a tak dále a tak dále. Naučí je z jisté části morálce a rozeznávat špatné od správného. A navíc, jak by řekla moje teta, nikdy není na škodu rozšiřovat si slovní zásobu.
2 komentářů :
Heidi, děvčátko z hor je kniha, která mě docela minula... vím, že existuje, ale to je tak všechno. A on byl i nějaký seriál, že jo? Možná bych si měla doplnit znalosti :D
Rodiče mi vždycky četli, když jsem byla malá, ale žádný efekt to na mě nemělo - až do druhého stupně na základce, kdy jsem přečetla Bídníky. To jsem zjistila, že to není takové utrpení, jak jsem si myslela. Rodiče mi teď říkají, že si nikdy nemysleli, že začnu číst, ale že předtím jsem ale po nich furt nechtěla nějaké knihy (když se mě zeptají, co chci k narozeninám, vánocům apod. vždy řeknu, že knížky :D). Ale třeba můj bratránek ve svých 19 letech zjistil, že ho vlastně baví číst. :D
Okomentovat