“At some point, you just pull off the Band-Aid, and it hurts, but then it's over and you're relieved.”
- Looking for Alaska by John Green -

on úterý 8. ledna 2013

Ach ano, já vím, že jsem s tímto "novoročním" příspěvkem trochu zaspala na vavřínech, ale lepší pozdě, než-li vůbec, že?:D Jedná se o loňský projekt, jehož autorkou je Kath. Stejně jako spousta dalších knižních blogerů jsem se rozhodla zúčastnit se i letos. I tentokrát jsem si vybrala jen deset titulů, které si chci pořídit, protože jedním z mých nejhorších zlozvyků je to, že se neumím držet plánů. Ale jelikož jsem si knihovzetí neurčila na Nový rok, je u mě docela velká šance, že by se mi tento rok podařilo odškrtnout všechny položky. Jak jsem splnila-nesplnila knihovzetí 2012, to můžete vidět TADY.

MŮJ SEZNAM



- Isla and The Happily Ever After -
(Stephanie Perkins)
- Unravel Me
(Tahereh Mafi)
- The Evolution of Mara Dyer
(Michelle Hodkin)
- Hledání Aljašky
(John Green)
- Hvězdy nám nepřály
(John Green)
- Anna krví oděná
(Kendare Blake)
- Překroč svůj stín
(Katie McGarry)
- Dívka, která kopla do vosího hnízda
(Stieg Larsson)
- Odstíny šedi
(Rutha Sepetys)
- Měděný jezdec -
(Paullina Simons)

on sobota 5. ledna 2013

Co by to bylo za roční období bez knižního dumání, tentokrát tedy zimního, kterého se tak jako tradičně zhostila Syki

Tak jako si v životě vybíráme blízké, získávají si podobně naše srdce oblíbenci i v knižním světě. Jedni byli stvořeni pro roli strážných andělů, kteří nad vámi drží ochranou ruku, druzí skvělí kamarádi do deště, jiní představují ideální materiál pro spřízněnou duši, s těmi, co jsou pro každou špatnost, by byla radost porušovat pravidla... vztah k hlavním hrdinům je jedním ze základů, formující názor na knihu.
Za ty roky, co mi rukami prošly nějaké ty knihy, mám už docela jasno v tom, jaký typ hrdinů u mě většinou boduje. Jednou z autorek, na jejíž kouscích jsem si začínala pěstovat svou slabost pro knihy, je Jacqueline Wilsonová. Často se její příběhy dotýkaly problémů dětí jako jsou šikana, domácí násilí atd., ale nikdy tu nechyběl autorčin jednoduchý vtip. Díky tomu jsem si zamilovala takové postavy, které mě dokáží rozesmát, protože smích je přece kořením života, no ne? 
Postupem času jsem se s pubertou dostala k typickým dívčím románkům, v nichž jsem se seznámila s typem postav, které mě rozčilují dodnes. Mám dojem, že to byla Lanczová? Každopádně čas trávený ve společnosti hrdinek, které neúnavně vzdychají nad panem Dokonalým, bez něhož nemá jejichž život smysl, protože každý jeho úsměv je zářivější než slunce a měsíc dohromady, byl utrpením pro všechny mozkové buňky. Když jsem později zjistila, že jako jejich alternativa existují ještě ty hloupé a nerozumné, tak to už byl vrchol. Nikdy se snad nestydím víc, když dočtu o holkách bez nějaké sebeúcty, věčně skuhrajících a litujících sama sebe. O to šťastnější jsem byla, když mi do života vstoupil Mediátor a s ním sarkastická Suze, která se s ničím nemaže. Hrdinkou je pro mě ta, co nečeká, až přijede princ v lesklé zbroji, aby ji zachránil, ale naopak někdo, kdo se nebojí postavit se na vlastní nohy a pokusit se vylízat se z té šlamastyky sám. Jsme v 21. století, kdy si ženský už dávno nehrajou na jemné bezchybné květinky - jsou soběstačné, schopné, ctižádostivé a koušou.
S hlavními hrdiny to mám podobně. Jasně, jsou tu takové povídačky, že každá z nás sní o perfektním protějšku. Jenže "perfektní" je takové nepřesné slovo - nevím, jak vy, ale podle mě číst o hrdinovi čistém jak lilie je hrozná nuda. Přiznám se, že mě takoví dokonce i občas iritují. Vybavím si teď Roba z Temných vizí od L. J. Smith, který byl koktejlem všech nejkladnějších vlastností a v podstatě ničím zajímavý. Netvrdím, že  ten pravý hrdina musí být nějaký hříšník (bad boyové jsou sice sexy, ale teď, kdy jich je jak hub po dešti, začínám jimi být krapet přejedená), ale nějakou tu vadu na kráse by měl mít - dělá je to skutečnější a přitažlivější. Nepotřebuju mít v knize žádného ninju, ale spíš někoho, kdo ví co chce a je ochotný se za to obrazně řečeno i bít. Jestli umí rozdat i pár doslovných ran, tak to je spíš bonus:D Je-li ještě milý, přátelský, hýří vtipem a má v hlavě, tak to je splněný ideál.
V závěru to shrnu tak, že přestože utíkáme do světa knih od reality, neznamená to, že hledáme do puntíku perfektní skutečnost. Krása v prožití cizího příběhu je v tom, že se člověk může s hrdiny ztotožnit. I když jsou třeba vycucaní z prstu, stále v nich můžeme nacházet něco povědomé, čím nám jsou podobní nebo sympatičtí. To je ten kříž s postavami, které postrádají jakékoliv vady a jejich charaktery jsou příliš bílé nebo černé na to, aby se v nich čtenář našel.
on úterý 1. ledna 2013

Konce roků a začátky těch nových jsou tou pravou dobou na sumarizování, proto se už několik dní objevují články s různými žebříčkami a TOPkami. Zklamu vás, jestli jste čekali, že budou výjimkou, ale ani já neodolala a pustila se do svého dlooouhého závěrečného souhrnu, který jste měli šanci poprvé vidět loni. Byl akorát doplněn asi o dvě kategorii a neslibuju vám, že se nebude do budoucna rozšiřovat o další:D
on pondělí 31. prosince 2012
Člověk se ani pořádně nerozkouká a místo toho, aby si konečně zvykl na tu 2012, už se zas může podivovat, jak se tam hodí nebo nehodí třináctka:)

Nebudu se příliš oddávat nostalgickým vzpomínkám, jaký to byl skvělý rok, protože pevně věřím, že řetězec epických událostí ještě rozhodně není u konce a překlene se pěkně i do toho dalšího roku, který pro mě bude prozatím snad tou největší výzvou.

Byl to pro mě vzrušující rok plný zážitků, nezapomenutelných okamžiků, dobrých i těch špatných, ale to k tomu zkrátka patří. Blogování, s nímž jsem si kvůli své časové tísni musela dát přestávku, mě ale neomrzelo. Naopak, všichni čtenáři, staří i noví, kteří mě v mé noře navštěvují nebo sem náhodou zabloudí, mě ohromně těší a zároveň ve mně vyvolávají výčitky svědomí, že je tak zanedbávám. Patří vám ohromné dík.

Chtěla bych vám popřát klasicky hodně zdraví, lásky, štěstí, úspěchů a splněných přání, protože těch není nikdy dost (a přeci jen si to slušnost vyžaduje:D), a samozřejmě od knihomola knihomolům: ať vás po celý rok 2013 doprovázejí jen ty nejlepší knihy, na něž budete jednou velmi rádi vzpomínat, ať nacházíte stálé nové a kouzelné příběhy, které vám okoření občas nudnou realitu, a hlavně ať vám i nadále dělá čtení takovou radost, jako doposud:) 






AUTOR: Helen Fielding
ORIGINÁLNÍ NÁZEV: The Bridget Jones's Diary (#1)
TAGY: humoristický román pro ženy, romantické, vtipné, ironie, deník

ANOTACE
V roce 1995 se na stránkách britského Independentu objevil deník svobodné třicátnice Bridget Jonesové, které dělají starosti hlavně vlastní váha, příjem kalorií, kariérní postup a "citové vydírání" ze strany mužského pohlaví. Nikdo tehdy netušil, kam to tento literární text dotáhne. Neuplynuly ani tři roky a z Deníku Bridget Jonesové se stala přímo kultovní kniha. Deník, jehož pisatelka bývá nazývána "Adrianem Molem v ženské podobě", vedl po několik měsíců žebříček nejprodávanějších titulů na britském knižním trhu a v roce 1997 získal prestižní cenu British Books Award za nejlepší knihu roku. Deník Bridget Jonesové nečekaným způsobem změnil život svobodných žen kolem třicítky, kterých jen v Británii žije více než milion, a k jeho obdivovatelům se dnes hrdě hlásí i někteří poslanci Dolní sněmovny, jejichž literární vkus se v posledních letech radikálně změnil.

UKÁZKA
 "Na devatenáctce! Uno, ona odbočila na devatenáctce! To sis prodloužila cestu aspoň o hodinu. Pojď, donesu ti něco k pití. Co tvůj milostný život?"
 Panebože. Copak ženatí nechápou, že na tohle se neptá? My je taky nebombardujeme otázkami typu: " Jak vám to klape doma? Ještě spolu spíte?" Každý ví, že chodit s někým ve třiceti už není žádná bezstarostná jízda, jako tomu bylo ve dvaadvaceti, a že zcela upřímně odpovíte spíš: "No včera se u mě můj ženatý milenec objevil v podvazcích a kouzelném bolerku z angorské vlny a oznámil mi, že je teplouš/ erotoman/ narkoman/ chronický dlužník, a zmlátil mě robertkem," než: "Super, díky."

• • •
(Bez spoilerů)

on neděle 23. prosince 2012
Nikdy jsem nevěděla a zřejmě ani nikdy vědět nebudu, co do podobných článků psát, aniž bych se stále a pořád dokola neopakovala:)
Ačkoliv jsem letos nebyla nejpříkladnějším blogerem, jsem velmi ráda, že jste na mě nezanevřeli, chodíte sem nadále a občas, když už se tu něco objeví, zanecháte i milý komentář, v což člověk s takovou minimální aktivitou na blogu ani nedoufá. Skutečně to potěší a zahřeje na srdci, ať už to zní jakkoliv uhozeně:D
S tou největší vděčností, jaké může být někdo schopný, vám za všechno děkuju a přeju vám to nejkrásnější prožití vánočních svátku, ať už v okruhu rodiny nebo přátel, doma či na chatě, na lyžích nebo u televize, zkrátka a dobře, užijte si ty Vánoce po svém, protože post-apokalyptický Štědrý den nezažíváte každý den;)
on sobota 15. prosince 2012

Co by to bylo za roční období bez knižního dumání, tentokrát tedy zimního, kterého se tak jako tradičně zhostila Syki

"Knižní zlozvyky"

Kdybychom tu měli probírat všechny mé 'mouchy', tak to vyjde na aspoň na tucet takových dumání, naštěstí jsou však tématem tohoto zamyšlení pouze ty knižní, kterých, jak zjistíte, zas tolik nemám:)

Jako první, na který ráda upozorňuje moje sestra, je ten, že při čtení knihy mezi prsty svírám pravou stránku jako bych ji chtěla za chvíli otočit. Jakkoliv to zní zvláštně, skutečně to nevědomky dělám. Ségra si kvůli tomu ze mě ráda dělá srandu, protože vždycky, když mě vidí, neodpustí si to svoje "neboj, nevypadá to, že by se někam chystala". Je to jeden z takových těch nenápadných zlozvyků (dá se tomu tak vůbec říkat?) jako je natáčení vlasů na prst nebo lehké mračení, když člověk nad něčím přemýšlí.

Zřejmě kostlivcem všech knihomolů je zřejmě ale přehnaná úzkostlivost co se týče jejich sbírky knih. Nikdy jsem netrpěla šílenou opatrností ani starostlivou péčí o ně a v podstatě jsem neměla problém půjčit jednu ze svých knih, když měl někdo zájem, ale znáte, jakmile vás jednou potká "pohroma", ihned se dostaví nedůvěra a paranoia. Proto jsem od té doby, co se mi vrátil první díl Hunger Games politý, a ještě ke všemu čímsi tmavým, jsem jak pes. Ne, ne, kdepak, už nikomu s nadšením nenabízím, že mu "ráda půjčím tu a tamtu knihu, protože je super a musí si ji přečíst". Rozhodně už nehodlám riskovat podobný debakl.

Dále se musím přiznat, že jsem typický... hromadič? Zkrátka si ráda nasyslím všemožně zajímavé knihy s tím, že je musím mít, ale k jejich přečtení se třeba dostanu až za několik měsíců. Důkazem může být moje knihovnička v níž jsem tak čtvrtinu knih ještě nečetla. Uvědomuju si to, ale stejně si pořizuju další. Nevím, asi mě uklidňuje ta jistota, že až budu mít neskutečnou chuť se do nějaké té knihy pustit, bude tam stále po ruce a čekat na mě připravená:D

A poslední, o nic méně významná, je taková moje úchylka očichávat knihy. Dělám to jak u nových i starých knih, protože papír každé z nich má specifickou vůni. Nejsem žádný fetišista nebo tak, ale bez mučení můžu říct, že ráda vnímám vůně jednotlivých knih. Zajímavé je, že nejméně mi voní nové učebnice - těžko říct, jestli je to tím zvláštním kluzkým papírem nebo faktem, že škola smrdí každému:D

ZDROJE: 1, 2
on neděle 9. prosince 2012
AUTOR: Jenny Han
ČESKÝ NÁZEV: Léto, kdy jsem zkrásněla (Léto #1) 
TAGY:
YA, dívčí román, romantické, léto

ANOTACE
Belly svůj život měří na léta. Všechno dobré a všechno kouzelné se stává mezi červnem a srpnem. Zima je období, kdy odpočítává týdny do dalšího léta, období, kdy je daleko od domu u pláže, od Sussanah a hlavně od Jeremiaha a Conrada. Jsou to kluci, které Belly zná už od svého úplně prvního léta - byli skoro jejími bratry, jejími prvními láskami a všechno mezi tím. Čím víc se však během jednoho léta, jednoho strašného a skvělého léta, všechno změní, tím víc vše skončí tak, jak celou dobu mělo.

UKÁZKA
 Steven do mě šťouchl loktem. "Myslíš na Conrada?" zeptal se posměšně.
 Pro tentokrát byla odpověď ne. "Ne," vybuchla jsem.
 Máma strčila hlavu mezi naše sedadla. "Belly, tobě se pořád líbí Conrad? Podle toho, jak věci vypadaly minulé léto, jsem myslela, že se možná děje něco mezi tebou a Jeremiahem."
 "COŽE? Ty a Jeremiah?" Steven vypadal znechuceně. "Co se stalo mezi tebou a Jeremiahem?"
 "Nic," řekla jsem oběma. Cítila jsem, jak mi ruměnec stoupá do tváří. Přála jsem si mít už opálení, které by to zakrylo. "Mami, jen proto, že jsou dva lidi dobří kamarádi, neznamená to, že spolu něco mají. Už to nikdy znovu nevytahuj, prosím." 

• • •
(Bez spoilerů)