Recenze: Neopouštěj mě

• Autor: Kazuo Ishiguro
• Originální název: Never Let Me Go
• Tagy: science-fiction, dystopie

• Anotace:

Autor u i u nás známých románů Soumrak dne, Malíř pomíjejícího světa a Když jsme byli sirotci přichází s další zajímavou knihou s prvky science-fiction. Zdánlivě jednoduchý příběh Neopouštěj mě, vyprávěný ústy dnes třicetileté bývalé studentky internátní školy na malebném anglickém venkově, zpočátku působí jako vzpomínky na téměř idylické dětství a dospívání, nebýt drobných narážek a nejasností, které krůček po krůčku směřují k šokujícímu odhalení. Románem se jako červená nit táhne otázka, co to znamená být člověkem, a nutí čtenáře k zamyšlení nad věcmi, které jsme zvyklí brát jako samozřejmost: kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme?

• Ukázka:

"Jestli o tom s vámi nebude mluvit nikdo jiný," pokračovala, "tak já o tom s vámi mluvit budu. Jak já to vidím, tak problém je v tom, že se vám jisté věci řekly a přitom neřekly. Řeklo se vám to, ale nikdo z vás to doopravdy nechápe, a troufám si říct, že někteří lidé by byli celkem rádi, kdyby to tak zůstalo. Ale já ne. Jestliže máte prožít slušný život, tak to musíte vědět a musíte to chápat správně. Nikdo z vás nebude filmová hvězda. A nikdo z vás nebude pracovat v supermarketu, jak jsem nedávno slyšela, že si to někdo plánoval. Váš život za vás naplánovali jiní..."

• Můj názor:

Kathy H., která brzy skončí se svou prací opatrovnice, se ohlíží zpět za svým životem, vzpomíná na lidi, kteří se v něm objevili, byť jen na krátkou chvíli, ale především na ty nejbližší, kteří zůstali nebo je Kathy ztratila. A hlavně na Hailsham, internátní školu, kde vyrostla. Jenže...co byl vlastně Hailsham zač? Co znamenaly všechny ty podivné věci? Dostalo se jim od vychovatelů někdy pořádné odpovědi? Co za život to vlastně vedli? Připravovali se na roli dárců - ale co to vlastně znamenalo? Dostáváme se do alternativního světa, jehož historie se ubrala jaksi odlišným směrem, což mělo dopad i na jeho současnou realitu. Na studenty, kteří pocházeli z míst jako Hailsham.

No, tak teď to působí dojmem nějaké hrůzné psychárny. Ale nic takového to není.

Um, Neopouštěj mě je jednou z těch knih, o nichž se mi špatně mluví. Nebo spíš takhle: nevím, co a jak bych o ní něco řekla, absolutně nemám tucha o tom, jak bych se měla vyjádřit. Začnu zřejmě s tím, že bylo pro mě těžké se s ní ztotožnit, protože jsem doposud nic podobného nečetla, a nejsem si ani jistá, že se mi to v závěru knihy podařilo.

Za hlavní aktéry by se spolu s Kathy H. daly považovat její blizcí přátelé Ruth a Tommy. Žádná z postav není černobílá, každá má něco do sebe a má i své mouchy, které vám budou vadit méně či více. Osobně jsem si žádnou z nich nijak výrazně neoblíbila, spíš jsem po většinu času nad nimi zvedala obočí výš a výš.

Příběh je vyprávěn retrospěktivně, tudíž je složen z valné části z flashbacků, které jsou za sebou poskládány tak, aby spolu souvisely, což bylo rozhodně zajímavě udělané, ale na mě to bylo až moc na přeskáčku. Musím se přiznat, že jsem se v tom trochu ztrácela. Například když jsem se potřebovala vrátit zpět, protože jsem nerozuměla právě rozečtené pasáži, neměla jsem skoro nejmenší šanci najít to, co jsem chtěla.

Děj staví na tom, že čtenář pomaličku odkrývá malé kousíčky informací, z nichž si postupně vytváří celkový obraz. Na knihách mám tohle rozhodně ráda, třeba na detektivkách je to skutečně skvělé, ale tady jsem byla chvílemi tak mimo, že mě to rozčilovalo. 

Teď to strašně vypadá, že knihu hrozně kritizuju a představuju ji tady v tom nejhorším světle, ale pravdou je, že se zde zmiňuju o těch nekvalitách z toho důvodu, že ty kladné stránky se prostě nedají nacpat do slov. Dovolím si tvrdit, že jde o ten pocit, který knížka vyvolá, navodí a chvilku po dočtení zanechá. 

Abych to nějak jednoduše shrnula: 

Neopouštěj mě je velice zvláštní dílo, které vás buďto pohltí nebo vás nebude bavit. Neřekla bych, že je to kniha, která by se dalo číst kdykoliv - třeba číst ji ve škole pod lavicí? Nedokážu si to představit. Na to, aby vás vtáhla je potřeba asi klid, čas a plné soustředění. Já ji četla dlouho s velkými přestávkami, v hektickém školním období jsem ji vůbec neotevřela. Dočetla jsem ji hned po tom, co mi skončily ročníkovky, po nichž by bylo asi lepší sáhnout po oddechovce. Suma sumárum, nakonec nebyla tak špatná a hodnotila bych ji jako slabší průměr. Opět říkám, že se nebude líbit asi každému, ať už si získala kolik chtěla cen, ale zkusit to můžete, protože je to zase trochu jiný styl psaní a třeba zrovna vám se to zalíbí.

Minulý rok podle ní vznikl stejnomenný film s Carey Mulligan, Andrew Garfieldem a Keirou Knightley.