Recenze: Hostitel

• Autor: Stephenie Meyer
• Originální název: The Host
• Tagy: sci-fi, duše, hostitelé, cizí planety, romantické

• Anotace:

Melanie Stryderová se odmítá vzdát.

Náš svět napadl neviditelný nepřítel. Lidé se pro tyto mimozemšťany mění na pouhé hostitelské tělo; jejich mozek ovládne vetřelec, ale tělo zůstává netknuté a zdánlivě beze změny pokračuje v předchozím životě. Obětí mimozemšťanů se rychle stane drtivá většina lidstva.

Když vetřelci dopadnou i Melanii, jednu z hrstky přežívajících „divokých“ lidí, dívka vůbec nepochybuje, že nastal její konec. „Poutnice“ - její vetřelecká „duše“ - která teď ovládla Melaniino tělo, dostala předem varování před problémy existence v člověku: změť pronikavých emocí, příliš mnoho smyslů, vypjatě živé vzpomínky. S jednou potíží však Poutnice nepočítá: předchozí obyvatelka těla se odmítá vzdát vlády nad svou myslí, i když tělo jí už nepatří.

Poutnice bádá v Melaniiných myšlenkách a doufá, že objeví příčinu nezdolného lidského vzdoru. Místo toho Melanie naopak zaplní mysl Poutnice vzpomínkami a podobou milovaného muže – Jareda, který se dosud někde skrývá před vetřelci. A jelikož Poutnice se nemůže oddělit od Melaniiny tělesné touhy, sama začne prahnout po muži, jehož má odhalit. Když vnější okolnosti přinutí Poutnici a Melanii, aby uzavřely nedobrovolné spojenectví, vydají se spolu na nebezpečnou a nejistou pouť za mužem, kterého obě milují.

• Ukázka:

Copak ti to nedošlo? Tohle je šťastný konec příběhu. Všichni si přejí, aby skončil právě takhle. Můžu jim dát naději. Můžu jim dát...ne budoucnost. To těžko. Ale můžu jim dát aspoň všechno, co je v mých silách. Všechno, co dokážu.

 Ne, Wando, ne.

 Plakala, nebylo jí rozumět. Její žal vehnal slzy do očí i mně. Neměla jsem potuchy, že jí na mně tolik záleží. Skoro tolik, jako mně záleží na ní. Neuvědomila jsem si, že se milujeme.

• Můj názor: 

V době, v níž se příběh Hostitele odehrává, už není naše planeta tím, čím byla. Všude, kam jen oko dohlédne, narazí pouze na usměvavé, přátelské a nekonfliktní lidské tváře. Jenže ty už dávno nepatří lidem. Zemi si totiž zabraly duše, které jsou Léčiteli implantovány do hostitelských těl. Samotná duše hostitele většinou podlehne parazitující duši a zmizí, zemře. Existují ale i jedinci, kteří se odmítají vzdát, bojují a jsou odhodlaní vzít si svůj svět zpátky - lidští rebelové. Mezi ně patřila i dvacetiletá Melanie Stryderová, která je však ve snaze zachránit svou sestřenici dopadena Hledači a později se stává hostitelem duše nazývané Poutnice. Ta je překvapená, když zjistí, že v těle není sama a musí se o něj dělit se vzdorujícím vzbouřencem, protože Melanie nemá vůbec v plánu jen tak odejít. Ovlivněná myšlenkami a city Mel, vydává se Poutnice zachránit jejího bratra Jamieho a muže života, Jareda, které Melanie nadevše miluje. A teď vlastně už i Poutnice.

Přes těžkosti a překážky, které musí cestou překonávat, nakonec objeví úkryt jedněch z posledních z lidské rasy. Jak se už od začátku dalo očekávat, Poutnice se setkává s nenávistí, nepochopením a opovržením - skutečně stálo za to naslouchat hlasu Melanie a obrátit se zády ke svému druhu?

Když se řekne sci-fi, tak první, co mě napadne jsou daleké planety, invaze mimozemšťanů, vesmírné lodě a jiná technická udělátka, což mě teda nikdy moc nelákalo. O to větší překvapení pro mě bylo, když jsem zjistila, že člověk, který normálně sci-fi moc neholduje, může být natolik vtažen do příběhu z tohoto žánru. A přesně to Hostitel dokázal u mě - zamilovala jsem se do sci-fi knížky. Byla to má první zkušenost s tvorbou S. Meyerové - ano, jistým způsobem jsem unikla vlivu Twilight mánie- a udělala na mě velký dojem.

Na začátku mi chvilku trvalo, než jsem se dokázala pořádně začíst a taky jsem měla, když už to začínalo být skutečně zdlouhavé a táhnoucí se do nekonečna, chuť knihu odložit a jít si po svých, jenže naštěstí jsem tu chybu neudělala a vydržela, protože pak už se člověk veze spolu s Poutnicí a Mel. To, o čem se chci zmínit, jsou popisy, na které si občas dost potrpím, a vykreslení atmosféry. Cítila jsem prahnoucí slunce, viděla suché pouště, žasla nad komplexem jeskyní, ani malinkatá skvrnka v očích mi neunikla. Byla jsem schopná vžít se do kůže hlavní hrdinky/hrdinek, dokázala jsem s nimi nenávidět, být ochrnutá strachem nebo pohlcená láskou.

A jsou to právě emoce, které prostě musím vyšvihnout, protože si snad ani nepamatuju, kdy naposledy jsem v ruce držela knihu, která by tak šíleně hrála na city a byly jimi nabušená až do posledního písmene. O významu slov silný prožitek jsem se opět přesvědčila na vlastní oči.

Je zajímavé, že jsem dokázala Poutnici a Mel vnímat jako dvě různé osoby a zároveň jako jednu. Líbila se mi citlivost a téměř lidskost Poutnice, její oťukávání neznámého, a zároveň jsem oceňovala, jak na ni Mel dohlížela a doplňovala ji svou silou, drsnou povahou a věcností. Bylo úžasné sledovat jejich rostoucí sesterskou náklonnost.

Ještě zvláštnější je ale milostný čtyřúhelník; trojúhelník, chcete-li. Klišé milovat duší a tělem zde totiž dostává svou podobu - Poutnice s Mel v jednom těle mezi svými muži: Jaredem a Ianem. A je to složité, zamíchané a zraňující. Toleruju oba páry - pro vztah Mel a Jareda byla nová situace těžkou zkouškou a patří jim můj obdiv. Ale ten, z koho jdu stále naprosto do kolen, je Ian. Milovala jsem, jak postupně opustil od svého nepřátelského postoje, došel k pochopení, stal se věrným přítelem a poté se hluboce zamiloval. S ním na scéně jsem doslova omdlévala blahem.

Jediným takovým výrazným mínusem byl pro mě konec. Co to jako mělo být? Celých asi 548 stránek je skvěle propracovaných, promyšlených i do těch sebemenších detailů a najednou bum! Poslední dvě stránky mi přišly tak rychlé a hotovou věcí. Jak bychom řekli my v partě: prostě hrcprc.

Jasně, chápu, že si chtěla autorka nechat otevřená vrátka pro další pokračování, ale tímhle způsobem, jakým to provedla tady, se mi moc nelíbilo. Takové kratičké, nepřirozené a utnuté. Chtělo to větší rozvinutí.