Po osvětlení záhady kolem Jonasovy nehody, kdy viník zodpovědný za jeho smrt zaplatil svou cenu a Jonas konečně došel svého klidu, se má Darina soustředit na další případ Krásných mrtvých. Tenkrát, když se Darina setkala s Krásnými mrtvými, čtyřmi zemřelými studenty ellertonské střední, poprvé a spatřila mezi nimi i svého milovaného Phoenixe, uzavřela s jejich pánem Hunterem dohodu, že se pokusí těm čtyřem náhlým úmrtím přijít na kloub. Jenže pomoct Arizoně bude zřejmě mnohem těžší, než jako tomu bylo u Jonase. Povýšená a uzavřená dívka si kolem sebe staví vysoké zdi a svá tajemství si drží pěkně pod pokličkou, čímž to Darině rozhodně neusnadňuje. Arizona se za svého života s nikým moc nepřátelila, svou suverenitou a vysokým sebevědomím si držela všechny pěkně od těla, takže najít někoho, kdo by Darině mohl pomoci bude setsakra oříšek. Navíc moc času na rozluštění téhle hádanky nezbývá, Arizonin rok na této straně se chýlí ke konci. Co dělala u Hartmannova jezera? Jak je možné, že se výborná plavkyně jako ona mohla utopit? Kdo má v její smrti prsty? Darina musí spolknout svou nesnášenlivost, kterou k dívce pociťuje, a najít toho, kdo způsobil její nečekaný odchod mezi mrtvé.
Pokračování série o hezkých zombících,
krásných mrtvých, chcete-li, se pro tentokrát točí okolo pro mě nejzajímavější postavy, Arizony, kterou jsem si tak nějak oblíbila v knižním předchůdci
Jonasovi, což byl také jeden z důvodů, proč neházet flintu do žita a dát této sérii ještě šanci. Pokud jste totiž četli mou recenzi na předchozí díl, tak jistě víte, jak moc jsme si s autorčiným psaním nesedli do noty. Naštěstí se Eden Maguire trochu
vypsala a svým způsobem bylo toto zlepšení na knize znát. Neradujte se však předčasně, protože i když v
Arizoně došlo k jistému pokroku, kdy jsem už neměla takový problém se začíst a kniha svým tématem čtenáři občas zahrála i na city, svých zásadních vad se příběh bohužel nezbavil, respektive tyto chyby dostaly dokonce nový rozměr. Řeč je samozřejmě o hlavní hrdince a její neskutečné touze být se svou mrtvou spřízněnou duší.
• STARÁ ZAMILOVANÁ PÍSNIČKA •
Pár Darina-Phoenix je stále tak neuvěřitelně přeslazený, umělý a postavený na těch nejhorších romantických klišé, jaká kdy byla na světě stvořena. Nejen že je pro normální lidi velmi obtížné se s tímto ztotožnit, ale i těm otrlejším by nekonečné vzdychání hrdinů časem mohlo lézt na nervy. Kdyby totiž šlo jen o občasný stesk, který by se objevil sem tam mezi kapitolami, dalo by se nad tím mávnout v klidu rukou. Jenže když máte knihu, která je rozdělena na část, kdy se řeší okolnosti kolem Arizoniny smrti a na tu kdy přichází na přetřes osobní život hlavní postavy, která stále a dokola vykládá o tom, jak moc svého kluka miluje a chce s ním být do konce svého života, tak to už je na pováženou. Stále mi například vrtá hlavou, proč se autorka zmiňuje o tolika vedlejších postavách, když ani jedné z nich se nedostane nějakého prostoru? Příkladem mohou být tzv. kamarádi nebo matka Dariny, z kterých mám pocit, že jsou tam nastrčení jen proto, aby se neřeklo.
Jak Darina, tak i Phoenix, na mě zkrátka nepůsobí přirozeným dojmem. Řekla bych, že autorka se snažila dát jim do vínku všechny skvělé vlastnosti, podle kterých si čtenáři většinou vybírají své oblíbené hrdiny, až nám z toho vznikly celkem dvě nepovedené míchanice.
• ZÁPLETKY PODLE VZORCE •
Co zkazila jedna dějová linie, napravila díkybohu ta druhá. Neznámý příběh okolo smrti věčně kousavé Arizony byl totiž skutečně zajímavý tím, že se vyznačoval stejnou vlastností jako sama hrdinka - tvrdou slupkou. Pro získání obrazu celé události během čtení sbíráme postupně všechny ty maličké střípky, kterých se nám dostane, dáváme si jedna a jedna dohromady a tak, jak se nám pomalu v závěru vyjevuje pravda, otevře se i Arizona a natočí se ke čtenáři i svou druhou, citlivější a křehčí tváří. Opět tedy musím říct, že to zachraňovaly závěrečné kapitoly, jako tomu bylo i u
Jonase. Škoda, že se autorka zase držela svého vzorce, kdy klíč k celé záhadě se objeví brzy, ale samotné rozřešení záhady proběhne na poslední chvíli v několika odstavcích. Psaly to snad dvě osoby? Často mě tahle otázka napadla, protože některé pasáže se čtou velmi dobře a už se zdá, že příběh vykročil tou správnou nohou, jenže pak najednou bum! a jsme tam kde jsme byli. Jednoduchá zápletka se zapojením autismu se opravdu zdařila, avšak celkově romantickou složku bude muset autorka ještě doladit.
Ach Eden, Eden, kde jen ti je konec? Zdá se, že možná už vím, jakým směrem se vydat, ale samotnou cestu k její sérii budu ještě nějakou tu chvíli hledat.
• • •
MOJE HODNOCENÍ
3/5
0 komentářů :
Okomentovat